Vánoce jsou nadějí!

Je tomu už tolik let, stal se z toho dávný sen, jak mě jako dítě dokázal potěšit překrásný vánoční stromek.

Občas se pomalu točil v kruhu a přitom z něj něžně zaznívala stará píseň o Ježíškovi a o jeho nebeském klidu.

Mezi lametou a girlandami táhla stovka zázraků kolem, světle růžoví ptáci s třpytkami usedali na větvičky.

Kolem bílých a červených svíček se vinuly andělské vlásky, schované perníkové srdíčka a nádherná mikulášská jablíčka.

Čokoládový jezevčík ozdobený zelenou stužkou, i cínový vojáček v přehlídce mi udělali celé srdce šťastné.

Byla jsem blažená, uchvácená tou nádherou a slávou – ach, jak rychle uplynul ten milý pohádkový dětský čas!

Vánoční kolovrátek kdesi mlčí, třpytivé kouzlo už nesvítí – přesto mi teď teplé světlo radostně ukazuje návrat vánočního zázraku.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vánoční „lampička u jesliček"

Dříve, když se doma na Štědrý večer stavěly jesličky, nikdy nechyběla ta malá lampička u jesliček. Věšela se volně ze stropu světnice a rozsvěcela se tak, aby její světlo dopadalo přímo do chléva u jesliček. Jesličky bývaly postaveny tak, aby se vešly do rohu pokoje, a lemovaly se zelenými jedlovými větvičkami. Tam pak jesličky zůstávaly viset až do svátku Hromnic (Maria Lichtmeß). Tím vánoční doba končila. V dřívějších dobách se s velkou úctou drželo přesvědčení, že masopust nezačíná dřív než o Hromnicích. Maškary nesměly tančit, dokud nebyly jesličky uklizeny. Lampička u jesliček byla z dobrého starého cínu, ručně vyrobená v cínařské dílně, a byla to malé umělecké dílko. V této cínové nádobce bylo červené sklíčko – to bylo vlastní lampičkou. Naplnilo se řepkovým olejem, nasadil se knot, ten se zapálil a hořel pak mnoho hodin. Takové červené sklíčko se dnes už jen zřídka dá koupit. Když nám kdysi jedno prasklo, dlouho jsme hledali nové. Nakonec jsme v Mnichově na Domplatzu našli obchod se sakrálními předměty a tam se nám podařilo znovu koupit červené sklíčko. Nyní naše cínová lampička visí zase po celý rok v koutku s obrázkem Pána Boha a rozsvěcí se o některých vzpomínkových dnech jako světlo Dušiček. Jsme šťastní a vděční, že se nám tento dobrý rodinný odkaz podařilo zachránit i přes naše vysídlení. Nejdomáčtěji však lampička u jesliček působí právě o Vánocích. Když jsme byli ještě dětmi a doma ještě svítila petrolejka, rozsvěcela se lampička u jesliček už za soumraku. Jemné světlo bylo jako stvořené ke snění. Tomuto časnému večeru se říkalo „při rozsvěcení lampiček". Chodili sousedé na posezení a poslouchalo se vyprávění dospělých. Když pak matka ještě sáhla po kytaře a zazpívala své krásné písně, bylo to náramně útulné a veselé. Ani elektrické světlo nám nemohlo tyto podvečerní chvíle vzít, protože moderní světlo stálo mnoho peněz a šetřilo se. Tak dál hořela naše lampička u jesliček.