Vánoční příběh

Na Boží hod vánoční roku 1926 vykročily babička, matka a její malá dcerka ze dveří chráněného a vyhřátého domu do prvního sněžení té zimy. Bojovaly s kvílejícím větrem podél poschitzauské návesní cesty a musely se naklánět tělem dopředu, zatímco jim zima pronikala vlajícími kabáty a šátky.

Malá skupinka ještě ani nenechala za sebou poslední domky obce, když dítě už začalo naříkat. Sněhové vločky mu šlehaly do obličeje a ostrými hroty píchaly do kůže. Chvíli obě ženy dívku konejšivě přemlouvaly a slibovaly jí krásnou perníkovou panenku, chvíli ji zase kárali a hrozily jí, že večer Ježíšek určitě nepřijde, když teď nebude hned hodná. Mezi sliby a domluvami děvčátko pokaždé statečně kráčelo dál. Tak trojice lidí konečně dosáhla návrší, kde se Gfellerova cesta a poschitzauská cesta setkávaly a ústily do nové silnice na Horní Slavkov (Schlaggenwald).

Na tom místě se náhle otevřel pohled na městečko s kostelem svatého Jiří a hřbitovem. Čerstvý sníh je měkce přikryl a z komínů starých domů se kroutil kouř. Vítr už nekvílel a sněžení ustalo. Dítě se uklidnilo a nechalo se poklidně vést za ruku. Čím blíž byli tři lidé městečku, tím veselejší byli. Ale pak se dolů novou silnicí řítily veselé děti na saních a s křikem si razily cestu. Malá dívenka by se tak ráda svezla, a protože nemohla, znovu začala naříkat.

U „Starého trhu" udělaly obě ženy s dítětem malou odbočku přes „Kolb-Beckn", aby je uklidnily preclíkem. Pak společně prošly klikatými uličkami až k Trojičnímu sloupu. Ale do té doby dívenka cukrový preclík už snědla a znovu se rozplakala, zatímco cupitala vzhůru po kostelních schůdcích za teplou ruku matky. Slzy jí tekly po tvářích tak hojně, že jí obě ženy musely znovu a znovu utírat umazanou tvářičku. Tak konečně došly na hřbitov. Na některých hrobech byl sníh už trochu odhrnutý a zapálena olejová lampička. Červeně zářící světýlka ve studeném sněhu se dítěti moc líbila, takže ztichlo, rozhlíželo se na všechny strany a radostně tleskalo ručičkama, kdykoli objevilo další světýlko.

Tu náhle na zadní straně kostela spatřilo veliký kříž. A vidělo, jak je na něm strašlivě přibit člověk, jak z jeho ran teče krev a jak tlustá trnová koruna hluboko ryje brázdy do jeho čela.

Dítě se od nás žen vytrhlo a rozběhlo se k Ukřižovanému. Poprvé ve svém malém životě je zachvátilo velké otřesení a hluboký soucit. Chtělo tomu ztrápenému člověku, který byl v mrazu, ledu a sněhu přibit na kříž skoro nahý, pomoci dolů a vzít ho s sebou domů do teplé světnice. Ale síly toho drobného človíčka byly tak malé, že se ani nedostalo až ke kříži. Matka s babičkou za ním vyděšeně přiběhly a stáhly je zpátky na cestu. Ale dívenka se velmi vzpírala, začala nahlas plakat a křičet a tvrdila, že se tomu ubohému muži přece musí pomoci. Žádné domlouvání ani napomínání nepomáhalo. Dítě nemohlo pochopit, že všichni lidé, dokonce i matka a babička, se tu mohou nečinně dívat, jak člověk trpí. Tak se do malého srdíčka vrylo první velké zklamání. Dítě vzlykalo a celým tělem se třáslo. Matka je vzala vřele a láskyplně do náruče a odešla s ním ze hřbitova. Zatímco babička zapálila na dědečkově hrobě „věčné světlo", matka nesla dítě po kostelních schůdcích dolů do města. Když u cukráře Reifa koupila „perníkovou panenku", dívenka už jen tu a tam vzdychala v polospánku. Později nesly matka s babičkou střídavě spící dítě dlouhou cestou domů do Poschitzau.

Když večer jemný zvuk zvonku probudil dívenku ze spánku, ležela jí v náručí krásná „perníková panenka". Teplou světnicí se linula vůně sladkých dobrot a zlatý svit hořících svíček na vánočním stromku ležel na dobrotivé tváři matky. Vedle hlubokého zármutku, který se usadil v duši dítěte, cítilo teď i radost a štěstí Štědrého večera.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶