⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] Část Leßnitzgasse v Horním Slavkově

Přesto se nad tím vším vkrádají pochybnosti, zda lze dnes ještě takhle psát o potůčku, hoře a údolí. Dětské vzpomínky ano – ale byl domov jen praskajícím ohněm v kamnech, kvetoucí loukou, zvukem velikonočních zvonů?

Každý zná kromě domu, stromu a uličky ještě tucty jiných obrazů, které se rády potlačují, ale přece k tomu patří.

Patří k tomu například jako kluk prožité chvíle, kdy se rozsvěcení a zatápění odpoledne v zimních měsících – kvůli úspoře – ještě trochu odkládalo. Patří k tomu chvíle, kdy mě otec brával k sousedům poslouchat rádio, protože jsme vlastní přijímač neměli. Patří k tomu obraz čtenářů novin u papírnictví u pana Karla Wolfa, kterým jejich příjem nestačil na vlastní noviny; podpora v nezaměstnanosti – lístky na výrobky v hodnotě 10 Kč, 1 chléb a trochu levného sádla ze skladu – na které se museli řadit naproti, poskytovala jen ubohou obživu. Jak často tam politizovali Lois Stengl, Hans Markgraf (řezník), Franz Beck (číšník), Seff Waldert, Mürling, Kastel a další, když k nám přišli – bydleli jsme tehdy u Heinzelschustera na náměstí – o stříbrném pruhu na obzoru: Přijde? Kdy? Nebo – proč zase tentokrát nepřišel?

Jak často se přitom vyslovovala zatrpklá, obrazná prokletí, která i v těch šedivých dnech udržovala smích při životě: Beneše, toho lumpa, kdyby byl na dosah, strčit mu hlavu do brambor do polívky.

Ve všech těchto rozhovorech – při kterých mi neuniklo jediné slovo – byla středem politika, na níž záviselo, zda my děti máme čekat lepší budoucnost.