Ty si oblíbili i jiní místní lidé. Jenže neumí vyslovit „Kniadla" a říkají jim bramborák. Nu ano, rozdíl v chuti tam přesto je.

„Krudum!" Kdo by mohl zapomenout na tento symbol naší užší domoviny. I sousední „Spitzberg" jistě máme všichni ještě velmi dobře v paměti. Vedle něj „Bílý vrch", kde rostlo nejvíc borůvek. Děkuji všem krajanům, Anně Kempfové, krajanu Jakobovi, Hermíně Walterové a Albinu Steinwasserovi, ze srdce za jejich příspěvky.

Váš Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Věž z žuly na pevné půdě

Když přijde Heimatbrief, i mě jako čtenáře trochu vytrhne z obvyklého. Přináší myšlenky a obrazy z minulosti, které se mísí s přítomností, a nechává mě potom ještě mnoho hodin v radosti i stesku z tohoto zmatku.

Člověk by chtěl psát a odpovídat, protože dopis si odpověď žádá – a přece se spoléhá na to, že to udělají jiní. Po nějaké době obrazy zase vyblednou, brzy uplynou měsíce, než dorazí nový Heimatbrief. Jak dlouho to tak ještě půjde? Prosby pana Brummeissla o materiál a příspěvky mě ale vybízejí – začínám tedy hledat.

Ještě mám jeden obrázek Krudumu. O tom bych mohl napsat. O tom, jak to bylo být klukem v Horním Slavkově (Schlaggenwald), jak se tam jedinečným způsobem prožíval potok, strom, les a hora. Jak jsem z toho čerpal odtud až sem, od tehdy až do dneška – celých 40 let.

Krudum, nejmohutnější hora v okolí, byl horou našeho mládí. Píšu o něm, protože pro mě něco znamená. Protože nebylo snadné ani časté se tam dostat, nezevšedněl nám – vídali jsme ho sice každý den, ale často jsem se ptal, jak dlouho by asi trvalo, než by se člověk dostal nahoru.

Často jsme jako kluci – Heinz Wesp, Ernst Schmieger, Günter Brandl, Franz Putz – odhadovali vzdálenost, probírali cestu a dělali si o tom plány.

Někdy, když se blížil déšť, se hora zdála tak blízko, že jsme měli odpoledne ještě chuť se tam vypravit a vylézt nahoru. Jednou jsme došli až k jejímu úpatí, ale kvůli pokročilému času jsme se museli vrátit, aniž bychom byli nahoře. Propadlá jáma po dole, napůl ve svahu zapadlá dřevorubecká chatrč – to už stačilo, aby naši fantazii rozjitřilo až do spánku. Bylo tam trochu temno a tajemno, i když jsme sami nemohli promluvit s Krudumskou babou ani s tamními trpaslíky.

Když se pak člověk podíval shora, vysoko nad les, přes malá políčka a vesnice, byla to blažená chvíle úžasu. Kdo v okolí Slavkovského lesa (Kaiserwald) miloval svůj domov, miloval i tento vrchol Krudumu. Selský chlapec Andreas Kempf – z Třídomí (Dreihäuser) dole – pojal na tom nejvyšším místě myšlenku postavit věž. Z lásky k věrnému synovi a k domovu ji pak postavila „Eghalanda Gmoi z' Elbuagn". Tak stála jako strážce – z žuly – nad nejistými cestami a časy, důvěrník širokého kraje.

věta pokračuje na dalším listu ⟶