To byla moje první politická výuka. Bolestněji než dnešní mládež jsme pociťovali neoddělitelnou souvislost mezi soukromou existencí a politickým děním.

Vzpomínám si ještě, jak jsem musel od staré paní Pimplové na Zehentplatzu chodit pro pašovaný sacharin – ne proto, že bychom měli cukru moc, ale proto, že jsme ho měli málo.

K tomu se přidávají vzpomínky na muže, kteří táhli domů z Grünlasu nebo Nového Sedla (Neusattl) se pytlem uhlí položeným napříč přes jízdní kolo. V zimě je pak bylo vidět, jak táhnou uhlí na sáňkách nahoru Zechtalem.

Nebo vzpomínky na ženy nosící dříví, které přicházely přes Seifenberg, s nůší napříč naloženou dlouhými smrkovými větvemi, kterou si odkládaly na svá vyšlapaná a důmyslně tvarovaná sedátka, aby odtud mohly bez cizí pomoci zase zvednout svůj těžký náklad. Vzpomenout by se mělo i na pouliční muzikanty, podomní obchodníky a na mnohé cedule „Almužna jen v pátek" jako příznaky tehdejších hospodářských poměrů. Nezapomenutelný je mi z těch dnů i pohled na nehybně stojící továrny, které bylo vidět všude: rozbitá okna, záhony plné kopřiv, vrbky úzkolisté a jívy.

Hospodářský úpadek jako důsledek politické hlouposti Wilsona a Masaryka, kteří v té době vystupovali už s glorii jako neomylní učitelé demokracie – a přitom demokracii k smrti utýrali.

Mou vlastní tísnivou vzpomínkou z prvních školních let bylo téma komunistů a s ním neoddělitelně spjatá mnohatisícová vražda ve Španělsku, které předcházelo vraždění v Rusku. Pro mě nepochopitelné, protože Rusové vraždili Rusy a Španělé Španěly; obětmi byli především katoličtí kněží a řeholnice. Samo Rusko stálo tento bezpříkladný „pokrokový" experiment v letech 1917–1959 110 milionů lidí. Bohužel z tohoto druhu budování šťastné beztřídní společnosti, který ve jménu socialismu vzbuzuje iluzi, že dokáže utišit žízeň lidí po spravedlnosti, je díky rostoucí moci dodnes zasažena velká část Země.

Je těžké věřit takovým slibům štěstí, když se přes 50 let neúnavně slibuje lepší budoucnost a přitom se s lidmi a národy takto krutě a beztrestně zachází – a za darebáky se označují ti, kdo ještě mají odvahu nazývat zločin a vraždu pravým jménem.

Od té doby, o které jsem psal, jsme prošli kamenitou cestou, naše hmotná existence je dnes přehledně zajištěná. Fascinováni dnes přikládáme pohodlí a spotřebnímu zboží větší hodnotu než silám sebeprosazení v duchovních zápasech. Léta před rokem 1938, ve válce i po ní jsme obstáli, protože nás nouze vzala do kleští – tím jsme zesílili. V dnešním objetí blahobytem slábneme a je pochybné, zda dokážeme utvářet důstojnou budoucnost – ano, zda ji vůbec utvářet chceme.

Jako Andreas Kempf ve své věrnosti domovu, jako Alexandr Solženicyn se svou odvahou k pravdě a kardinál Mindszenty ve své pevnosti ve víře – museli bychom teď z vnitřních sil postavit, jako na Krudumu, věž – z žuly na pevné půdě a viditelnou zdaleka – pro naši svobodu!

Herbert Jakob

věta pokračuje na dalším listu ⟶