⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Naše dnešní mládež je – řekněme – pokrokovější, možná i chytřejší než my tenkrát. Zbytečné věci jsme se ale tehdy museli ve škole učit také, a pak je člověk už celý život nepotřeboval. Nanejvýš dnes, když chce člověk luštit křížovku, si člověk uvědomí, že jsme tenkrát v tom takzvaném „všeobecném vzdělání“ pochytili trochu víc. Myslím tím dějepis a zeměpis. Ale co se týče motorů, elektroniky, a nezapomeňme na kosmonautiku a všechny ty další novinky, tam nás kluci předčí a my staří jsme vedle. Tam si my staří musíme dát pokoj a s dětmi už v tom nedržíme krok. Naše dnešní doba se přímo předhání v nových poznatcích, nových přístrojích, strojích, rádiu, televizi, a nezapomínejme na počítače a počítací stroje. My jsme se ještě museli učit malé i velké násobilky zpaměti, jedna radost, a dnes už mají děti ty malé elektronické kalkulačky. Jak se všechny jmenují, to ještě dnes nevím. Já každopádně někdy počítám svou starou hlavou rychleji než ti kluci se svým přístrojovým harampádím.

Teď ale dost o tom technickém pokroku. Uličníci existují i dnes, a uličníci jsme byli i my. Strážník Siart a „dlouhý Bus“ s námi měli občas svého trápení. Ale znali nás, a když jsme něco vyvedli, dostali jsme doma zasloužený výprask. To je dnes už zrušené, myslím tím tělesné tresty. Když jsme my kluci – holky byly přece hodnější – něco vyvedli a moje matka přišla s psím bičíkem (znělo to sice nebezpečně, ale byl to jen řemínkový bičík s pár kožennými řemínky), sousedky křičely: „Bijte mě taky s ním!“ a pak všichni utekli, já s nimi, ale domů jsem stejně musel, a pak už byl psí bičík zase na svém místě a já dostal jen kázání. Týrání dětí, jak se dnes často čte v novinách nebo slyší v rozhlase, to u nás doma nebylo. Lidé byli sice chudší než dnes, ale skoro každý měl svůj vlastní domek a někteří ještě pole, někdy i krávu ve chlévě – to pak byli ti „kraváci“; chudší lidé si drželi kozu kvůli mléku, a mnozí si od obce pronajali kus louky v lese a nosili to krmivo domů na zádech. Ať si to dnes někdo od kohokoli vyžádá! Dnes chodí ženy – už se jim neříká „báby“ – do práce, jen aby si mohly dovolit auto, a děti jsou doma bez matky. Je to dobře???

Dnes jsem se už pěkně rozpovídal a vy si řeknete, že Albin tu žvaní, jako by měl už pár piv za sebou. Ale bohužel tady u nás nemám žádnou hospodu, kde by se dalo tak jako doma trochu po slavkovsku pokecat. Kdybych šel hned k Richardovi popovídat si po telefonu – je to vždycky dobrý kilometr –, přes den je dobrý Richard v práci, a když se večer vrátí domů, má co dělat se svou velkou zahradou. Petrus stávkuje, a když chceme protlačit to, co jsme zasadili, musíme zalévat. Květen přišel s vlnou veder, jednou trochu zapršelo, ale to bylo houby platné, půda je jako popel, a přece se má ještě něco sázet. Své brambory jsem zasadil, už pomalu vzcházejí. Pak jsem si četl v novinách – když už člověk nějaké chytí – stávka za co? Za vyšší mzdy nebo vyšší dividendy? To jen tak mimochodem. V Belgii prý zasazené brambory zase vykopali a draze je prodali na černém trhu – 40 hektarů osázené půdy s brambory. Člověk může jen kroutit hlavou. U nás doma byla taky organizovaná polní hlídka, ale ne kvůli sázení, nýbrž kvůli sklizni. A to byly hladové časy s potravinovými lístky a tak dále. Ale že by někdo vykopal čerstvě zasazené brambory – to je opravdu něco úplně nového.

Ty časy jsou pomalu strašidelné. Co se to jen děje s těmi přepadeními bank. Můj otec si ještě tehdy chodil pro peníze na spořitelnu do Karlových Varů, a protože nerad jezdil vlakem nebo Rossmeisslovým autobusem, chodil raději s tím balíkem peněz pěšky přes vřesoviště – tu cestu ještě všichni znáte – přes Leinart, Haderskou hájovnu, Möllsackle, Hiachahaus Frech, Sandwirtshaus, Gaaling zase domů. Pytlík pepře se solí měl schovaný v kapse a svou vycházkovou hůl. Žádnou obušek. Handlířky se zeleninou chodily tou cestou taky a měly ve svých nůších na zádech kdeco, a nikdy jsme neslyšeli, že by někoho přepadli. Dnes se žádná žena už neodváží sama do lesa – alespoň u nás – a u nás doma měly ženy v lese pronajaté louky pro své kozy a nosily tu trávu na zádech v nůších domů. Nikdo jim nikdy nic neudělal, ale ony by se stejně bránily svými srpy. Tak bázlivé naše ženy přece nebyly. Ať vás prosím neurazí, že pořád říkám „ženské“. „Dámy“ – to byly tenkrát jen ty vznešené a paničky, kdežto „ženské pohlaví“ se zase rozumělo u těch s dvojznačným povoláním. To tu bylo koneckonců taky už tenkrát. To je dnes stejné jako včera a jen tak se to nezmění. Ty se budou vždycky potřebovat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶