Jaro je tu – aspoň podle kalendáře. I stromy si to asi myslely a pořádně vykvetly, ale ten bláznivý duben se svými nočními mrazíky to zase jednou pěkně zpackal, takže ten předčasně vykvetlý nádherný kvet zase umrzl, a teď není vidět nic než hnědé třešně, a mnoho dalšího asi na tom bude podobně. Doufejme, že ti „ledoví muži“ (Eismänner) už nezničí i to ostatní. U nás doma se příroda držela vždycky trochu déle. Není divu – my tady v Kahl am Main máme jen 100 m nadmořské výšky, kdežto Horní Slavkov (Schlaggenwald) ležel ve výšce 600 m, to už je rozdíl, zato tam byl vzduch lepší.

Teď jsem už 30 let tady venku a pořád člověk všechno srovnává s domovem. Tak to bylo i 1. května. Šel jsem kolem dětského hřiště a co mě to napadlo: „A u nás doma na Rourovém place v Seifertsgrünu!“ Na to si ještě všichni vzpomenete. Tam se vrtaly dřevěné roury pro naše staré vodovody a leželo tam takových 20 až 30 kmenů. K vrtání měli ještě postavené lešení – dva podélné trámy, dva příčné trámy, a v místě, kde se křížily, stály nahoru čtyři kůly, aby se ty kmeny daly na vrtání položit. To bylo samozřejmě něco pro nás děti, kluky i holky. Z kůry jsme si řezali lodičky a pouštěli je na tůňkách v našem seifertsgrünském potůčku. Na těch kmenech i na tom vrtacím lešení jsme si hráli na honěnou. Ale my jsme si do toho lešení tahali i pěkné, hladké kmeny – pro nás kluky byly těžké, ale to nám vůbec nevadilo. Společnými silami jsme je dostali do těch koz, a pak jsme měli tu nejkrásnější houpačku. Rádi jsme se také dívali na ty vrtaře trub. Měli takové velké, dlouhé vrtáky, asi tak tři metry dlouhé, a vpředu měl hrot třeba 10 cm v průměru. K tomu měli ještě příčné dřevo, které přesně pasovalo mezi ty dva podélné trámy a mělo uprostřed zářez, aby vrták ležel pevně. Ti muži někdy pěkně dlouho seřizovali, než hrot vrtáku seděl přesně v jádru kmene. Tomu, co se z toho vyvrtalo ven, jsme říkali „guckry“, a jak jsme si je rádi odnesli domů, protože se dobře pálily. Ale ženy těch mužů přišly s koši na zádech s obědem a ty odřezky si vzaly s sebou. To vrtání vůbec nebyla lehká práce. Ty vrtáky šly velice ztuha. Kmeny se vrtaly z obou stran a uprostřed se musely přesně setkat – k tomu si už v lese vybírali pěkné, rovné kmeny bez suků. Ale ta voda z těch dřevěných rour byla dobrá, nebyla v ní žádná rez a chutnala lépe než ta zdejší minerálka. O naší seifertsgrünské vodě se říkalo, že je dobrá na oči, i o té z potůčku. Byla to štolní voda, a že byla radioaktivní, se ukázalo až po válce, kdy Rusové podkopali celý vrch kvůli tomu vzácnému uranu. Prý teď místo té čiré, jasně zvonící vody teče už jen hnědá břečka. Z té by pan Kirchner nemohl uvařit ani pivo.

Teď jsem zase přeskočil z jednoho na druhé. Ten Rourový plac – to bylo pro nás Seifertsgrünské to nejkrásnější dětské hřiště, a město to nestálo ani vindru.

My jsme tenkrát prostě nebyli tak nároční jako dnes. Kdo tehdy znal něco jako „vycházkovou trasu pro fitness“? My jsme si hráli s obručí. Stará obruč od sudu nebo lehké kolo od vozu a k tomu pořádná hůl – to úplně stačilo. Tou holí jsme do obruče bušili, aby se rozjela, a my jsme běželi vedle a pořád ji poháněli dál. Naše závodní trať se dala docela dobře přehlédnout, nebyla neomezená. Ze Seifertsgrünu dolů, na Donnerku nahoru, kolem Heinecku, kolem Seffy (požární zbrojnice elektrárny Rossmeisl) až nahoru do Horní ulice, silnicí zase dolů a přes Malzmühldam domů. Kde byla dlažba, tam jsme nechodili – ty kočičí hlavy nebyly žádný asfalt a obruče na nich moc poskakovaly a snadno se rozbily. Byly to většinou jen staré, rezavé plechové věci, které jsme někde našli. Kdo by nám tehdy dal něco nového – pro nás bylo dost dobré i to staré. Dělali jsme si tam závody. Dávat pozor na provoz jako dnes jsme nemuseli, aut tehdy skoro vůbec nebylo. Nanejvýš člověk občas šlápl do kravince, a pak se dalo zpívat: „Ty krásný, teplý kravský lejno, jak jsi to dobrý – v létě na náprsenku, v zimě na klobouk.“ Odřená kolena se taky občas stala, to matka rychle spravila – umýt, hadřík omotat, zavázat a jelo se dál. Ale to běhání bylo zdravé a dobré pro dýchání. Benzínový smrad tehdy ještě nebyl, nanejvýš trochu venkovského vzduchu za hnojným vozem, a to nám nevadilo.

věta pokračuje na dalším listu ⟶