Jaro je tu – aspoň podle kalendáře. I stromy si to asi myslely a pořádně vykvetly, ale ten bláznivý duben se svými nočními mrazíky to zase jednou pěkně zpackal, takže ten předčasně vykvetlý nádherný kvet zase umrzl, a teď není vidět nic než hnědé třešně, a mnoho dalšího asi na tom bude podobně. Doufejme, že ti „ledoví muži“ (Eismänner) už nezničí i to ostatní. U nás doma se příroda držela vždycky trochu déle. Není divu – my tady v Kahl am Main máme jen 100 m nadmořské výšky, kdežto Horní Slavkov (Schlaggenwald) ležel ve výšce 600 m, to už je rozdíl, zato tam byl vzduch lepší.
Teď jsem už 30 let tady venku a pořád člověk všechno srovnává s domovem. Tak to bylo i 1. května. Šel jsem kolem dětského hřiště a co mě to napadlo: „A u nás doma na Rourovém place v Seifertsgrünu!“ Na to si ještě všichni vzpomenete. Tam se vrtaly dřevěné roury pro naše staré vodovody a leželo tam takových 20 až 30 kmenů. K vrtání měli ještě postavené lešení – dva podélné trámy, dva příčné trámy, a v místě, kde se křížily, stály nahoru čtyři kůly, aby se ty kmeny daly na vrtání položit. To bylo samozřejmě něco pro nás děti, kluky i holky. Z kůry jsme si řezali lodičky a pouštěli je na tůňkách v našem seifertsgrünském potůčku. Na těch kmenech i na tom vrtacím lešení jsme si hráli na honěnou. Ale my jsme si do toho lešení tahali i pěkné, hladké kmeny – pro nás kluky byly těžké, ale to nám vůbec nevadilo. Společnými silami jsme je dostali do těch koz, a pak jsme měli tu nejkrásnější houpačku. Rádi jsme se také dívali na ty vrtaře trub. Měli takové velké, dlouhé vrtáky, asi tak tři metry dlouhé, a vpředu měl hrot třeba 10 cm v průměru. K tomu měli ještě příčné dřevo, které přesně pasovalo mezi ty dva podélné trámy a mělo uprostřed zářez, aby vrták ležel pevně. Ti muži někdy pěkně dlouho seřizovali, než hrot vrtáku seděl přesně v jádru kmene. Tomu, co se z toho vyvrtalo ven, jsme říkali „guckry“, a jak jsme si je rádi odnesli domů, protože se dobře pálily. Ale ženy těch mužů přišly s koši na zádech s obědem a ty odřezky si vzaly s sebou. To vrtání vůbec nebyla lehká práce. Ty vrtáky šly velice ztuha. Kmeny se vrtaly z obou stran a uprostřed se musely přesně setkat – k tomu si už v lese vybírali pěkné, rovné kmeny bez suků. Ale ta voda z těch dřevěných rour byla dobrá, nebyla v ní žádná rez a chutnala lépe než ta zdejší minerálka. O naší seifertsgrünské vodě se říkalo, že je dobrá na oči, i o té z potůčku. Byla to štolní voda, a že byla radioaktivní, se ukázalo až po válce, kdy Rusové podkopali celý vrch kvůli tomu vzácnému uranu. Prý teď místo té čiré, jasně zvonící vody teče už jen hnědá břečka. Z té by pan Kirchner nemohl uvařit ani pivo.
Teď jsem zase přeskočil z jednoho na druhé. Ten Rourový plac – to bylo pro nás Seifertsgrünské to nejkrásnější dětské hřiště, a město to nestálo ani vindru.
My jsme tenkrát prostě nebyli tak nároční jako dnes. Kdo tehdy znal něco jako „vycházkovou trasu pro fitness“? My jsme si hráli s obručí. Stará obruč od sudu nebo lehké kolo od vozu a k tomu pořádná hůl – to úplně stačilo. Tou holí jsme do obruče bušili, aby se rozjela, a my jsme běželi vedle a pořád ji poháněli dál. Naše závodní trať se dala docela dobře přehlédnout, nebyla neomezená. Ze Seifertsgrünu dolů, na Donnerku nahoru, kolem Heinecku, kolem Seffy (požární zbrojnice elektrárny Rossmeisl) až nahoru do Horní ulice, silnicí zase dolů a přes Malzmühldam domů. Kde byla dlažba, tam jsme nechodili – ty kočičí hlavy nebyly žádný asfalt a obruče na nich moc poskakovaly a snadno se rozbily. Byly to většinou jen staré, rezavé plechové věci, které jsme někde našli. Kdo by nám tehdy dal něco nového – pro nás bylo dost dobré i to staré. Dělali jsme si tam závody. Dávat pozor na provoz jako dnes jsme nemuseli, aut tehdy skoro vůbec nebylo. Nanejvýš člověk občas šlápl do kravince, a pak se dalo zpívat: „Ty krásný, teplý kravský lejno, jak jsi to dobrý – v létě na náprsenku, v zimě na klobouk.“ Odřená kolena se taky občas stala, to matka rychle spravila – umýt, hadřík omotat, zavázat a jelo se dál. Ale to běhání bylo zdravé a dobré pro dýchání. Benzínový smrad tehdy ještě nebyl, nanejvýš trochu venkovského vzduchu za hnojným vozem, a to nám nevadilo.
Wöis daham woar
Fröling is, wenigstns an Kulänna nouch. Die Bäima håbms a denkt u håbm fei schwar schöi blöiht owa dear narrischa April mit sein Nåchtfröstn houts wieda amål fettich brächt, daß döi vuawitziche Blöih ogfrouern is u öitza siaht ma nix wöi braune Kerschtnbäima u a nuch vüll onarscht haut möin drua glaubn. Hoffentlich måchn die Eismanner niat nuch s onara kaput. Ba uns daham hout sich hålt die Natur a awing mäia Zeit glout. Ka Wunna, mia dou in Kahl am Main håbm 100 m Seehöhe u Schlaggewål woar 600 m houch glegn, dös is schu a Unterschied, dafür woar a die Luft besser.
Öitza bin ich schu 30 Gauja dou drassn u ållewal zöiht ma nuch Vergleiche mit daham. Sua is mas a am 1. Mai gonga. Dou bin ich ba ran Kinnaspülplatz vabaikumma u ua wos hob ich denkt: „U unnarn Röijaplätz in da Seifartsgröi". Aff dean werds enk ja nuch ålle darinnern kinna. Dou håbm sie füa unnara åltn Wasserleitingen die Holzröijarn buhrt u es woarn sua ra 20 bis 30 Baumstamm (Köifüarl) duatt glegn. Zan Buahrn habm sie nuch a Gschtell baut ghått as zwa Längsbålkn, zwa Querbålkn u wou döi üwaranonna gonga san woarn nuch vöia Pfostn in d Höich gstondn, dass ma hout döi Bäima zan buahrn neilegen kinna. Dös woar natürlich wos füa uns Kinna, Boubm u Madle. As de Rindn håbm ma Schiffla gschnitzt u döi håbm ma aff dean Teichlan in unnarn Seifertsgröina Bachla schwimma loua. Aff dean Bäiman u dean Buahrgschtell håbm ma za Nouchlaffeles tou. Owa mia håbm a in dös Gschtell schöina, glåtta Bäima neigmarrt; sie woarn ja füar uns Boubm schwar, dös hout uns fei nix ausgmacht. Mit vereintn Kräften habm miar sie schu in döi Böck neibracht u donn håbm ma die schönsta Schaukel ghått. Gearn håbm ma a dean Röiabuhran zogschaut. Döi habm sua groussa, långe Buhra ghatt, sua ebba drei Meter wearns lang u vuarn die Spitz kennt 10 cm dick gwest sei. Donn habm sie nuch a Querholz ghått, dös hout genau zwischn döi zwa Längsbalkn neipåsst u hout in da Mitt an Einschnitt ghått, dass de Buhra schöi fest drinna glegn is. Döi Monna håbm fei månchmal wöi long rümgricht bis döi Spitz van Buhra genau im Kern van Baum gsessen is. Za dean Dingan wos sie rausbuhrt håbm, habm mia Guckern gsägt u wöi gern häitn mia döi hamtrogn, denn döi håbm fei schwa gout brennt. Owa dean Monnarn ihre Weiwa san mit Bucklkürbn essntrogn kumma u håbm döi Dinga mitgnumma. Dös Buhrn woar fei a kaa leichte Arwet. Döi Buhra san årch schwaar gonga. Döi Stamm san va zwa Seitn uabuhrt wurdn u in da Mitt habm sie möin genau z'såmmtreffn, dafüar håbm sie schu im Wald schöine, grode u ostfreie Baumstämm ausgsoucht. Owa dös Wasser as dean Holzröiarn woar gout, dou woar kaa Rost drinna u hout bessa gschmeckt als dös hiesige Mineralwåsser. Unarn Seifertsgröina Wasser hout ma nouchgsagt, dass es gout für die Augn is, a dös asn Bachla. Es woar ja Stollnwasser u dass es radiumhältlich woar, hout sich ja nouch'n Kröich bewiesn, wöi die Russn an gonzn Höichberch unterwöllt håbm nouch dean kostbarn Uran. Öitza kinnt herich stått dean glöckerlhelln Wasser nua mäiha a braune Bröih. As dean kannt der Kirchner kaa Böia mäja bräja.
Öitza bin ich wieder amal va Hunz aff Dunz kumma. Da Röhjaplatz, dös war füa uns Seifertsgrüane da schänste Kinnaspülplatz, der hout der Stadt kan Kreizer Geld kost.
Mia warn hålt damals a niat sua uanspruchsvoll wöi heintzatooch. Wear hout seinerzeit suawos wöi an „Trimm dich Pfad" kennt. Mia habm „Grafelt". A ålte Fossraaf oder a leichta Wognraf u a urdentliche Prügel dazou, dös houts fei a tou. Mit dean Prügel habm ma aff dean Raaf neidengelt, dass er grennt is u miar san danebenher gwetzt u habm dean Raaf allewal mäja uatriebn. Unara Rennstreckn håbm sich fei kinna schaue louja, döi woarn niat unbegrenzt. Die Seifertsgröi nunter, die Donner nauf, ban Heineck hinter, ua da Seffa (die Feierest van Elektrizitätswerk Rossmeisl) vabei bis nauf aff die üawara Gåss, d'Strouss wieder runter u üwan Målzmüllerdåmm ham. Wou Pflaster woar, duatt san me ja niat hin, döi Katzeköpp woarn kaa Asphalt u dou san döi Raaf zavüll ghuppt u a leicht kaputtgonga. Es woarn ja meistns nua alte, verroste Blechdinga, döi ma gfunna håbm. Wer häit uns schu wos Neis gebm, für uns woars alte a nuch gout genouch. Wettrenne habma dou gmacht. Aufpassn affn Verkehr, wöi heintzatooch, hout ma ja niat brauchn. Autos houts nuch fast kaane
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.