Těžba cínové rudy ve středověku

Nejen staré říšské město Norimberk, které bylo baštou cínařského řemesla a s nímž naše rodné město Horní Slavkov (Schlaggenwald) udržovalo čilé hospodářské styky, ale i město Bayreuth se může ohlédnout za staletou tradicí cínařství. Už v roce 1443 otevřel jistý Ullrich Kanelgisser – už samo jméno prozrazuje jeho řemeslo – v Bayreuthu první cínařskou dílnu a v následující době se k tomuto ušlechtilému řemeslu, k tomuto váženému cechu, přidávaly další cínařské dílny. Důvodem rychlého rozšíření tohoto řemesla bylo bezpochyby to, že ve Smrčinách (Fichtelgebirge) se dobýval kvalitní cín. Z listin je doloženo, že už od roku 1230 se ve Smrčinách, tedy v oblastech kolem Weißenstadtu a Wunsiedelu, nacházela bohatá ložiska tehdy vzácné rudy, která se využívala a těžila až do 19. století (do roku 1826).

Také v Chebsku, které kolem roku 1077 zahrnovalo i celé Smrčiny až po Radenzgau a klášterní panství Waldsassen, se zejména v okolí Horního Slavkova a Krásna dobýval cín a i v naší domovině stálo cínařské řemeslo v nejvyšším rozkvětu. „Slavkovský cín" byl díky vysokému obsahu stříbra zvlášť oblíbený a ceněný; rád se kupoval, protože stříbrný podíl zajišťoval hotovým výrobkům dlouhotrvající lesk.

Mezi cínaři z Norimberku, Bayreuthu a Horního Slavkova samozřejmě existovala úzká pouta. Dokazuje to už jen skutečnost, že cínařský řád, který si v roce 1464 dali příslušní řemeslníci z Bayreuthu a Wunsiedelu, platil i v Horním Slavkově a Krásně.

Podle tohoto „řádu" se muselo například k devíti librám cínu přimísit jedna libra olova. V roce 1689 potvrdil braniborsko-bayreuthský markrabě tento starý cínařský řád cínařům z Bayreuthu, Kulmbachu a Hofu.

Od roku 1755 sídlila v Bayreuthu „hlavní pokladna" (Hauptlade) cínařského cechu pro Bayreuth, Kulmbach, Hof, Wunsiedel, Neustadt an der Aisch a Erlangen.

Je vysoce pravděpodobné, že i cínaři naší staré domoviny se tímto cínařským řádem řídili, ačkoli kvůli historickým událostem – na které zde nelze podrobněji vstupovat – už přímé spojení s řemeslníky jejich cechu ve Smrčinách neexistovalo. Rovněž v roce 1755 potvrdil markrabě Friedrich starý cínařský řád, včetně zkoušky a značky, ve znění z roku 1689.

V tomto řádu z roku 1755 se mimo jiné praví: „...každý, jakmile se stane mistrem, si má zhotovit železnou značku a nechat ji předložit před otevřenou pokladnu, aby ji k podvodu nemohl používat nikdo jiný. Každý mistr má na svou značku nechat vyrýt letopočet, kdy se stal mistrem, a rovněž zkoušku číslem 8..."

Jako říšský zákon platí tento starý cínařský řád vlastně dodnes(!), i když dnešní podniky už olovo jako přísadu nepoužívají. (dříve 9 liber cínu a 1 libra olova!)

Dnes se k 96 % cínu přidávají 4 % mědi a antimonu, čímž cín tvrdne a ztrácí svou porézní vlastnost. Všechny dnešní podniky, které už olovo jako přísadu nepoužívají, opatřují své zboží červenou pečetí.

Surový cín se dnes už ve Smrčinách netěží; pochází z Malajsie a Bolívie a taví se v Anglii. Místní cínařské dílny (v Horních Francích obě firmy Sturm v Bayreuthu a Schmidt v Marktleuthenu) odebírají cín v blocích. V slévárně se taví v tavicím kotli (bod tání při 230 stupních). Tavenina smíchaná s mědí a antimonem se ohřívá v ocelových formách (licí teplota kolem 350 stupňů). Když jsou formy vyčištěné, sestavené ve formovacím lisu a upnuté, nalije se do nich cín. Hned nato se formy ochladí mokrým hadrem a rozklepnou kladivem. Na pracovním stole se pak odstraňují švy odlitého kusu: „odjehluje" se a pilníkuje. Poté kus přijde na soustruh, kde se ručním nožem osoustruží, obrousí a vyleští. U kusů skládajících se z více jednotlivých dílů se díly odlijí, obrousí a nakonec spájí dohromady v jeden celek.

věta pokračuje na dalším listu ⟶