„U nás doma": aneb „Dráha Kaiserwaldem"

Při příležitosti 75. výročí zahájení provozu na železniční trati Horní Slavkov (Schlaggenwald) — Loket — Nové Sedlo, vybudované v letech 1899—1901.

U nás doma ve Slavkovském lese (Kaiserwald) jezdí malý vláček, vede jeho cesta přes kopce a údolí, přes pestře rozkvetlé louky. Jede lesy sem a tam, přes potoky, přes řeky, mine leckteré městečko, leckteré místo, aby je přátelsky pozdravil.

A stojí-li mu v cestě kopec, ještě zdaleka to neznamená konec, vjede na jedné straně dovnitř — a na druhé zase ven. Není mu údolí příliš hluboké, žádná řeka příliš široká, jede si prostě přes viadukt a je tak na druhé straně.

Ba, jak pohodlně se v něm jezdí, to musíte sami vyzkoušet, lavičky jsou čerstvě natřené a stejně tak i dveře, je to celé zařízené moderně, nechybí ani ta nejmenší věcička, a když si tak ve vláčku jedete, je to, jako byste měli křídla.

Především je to bezpečnost, která mě tak uchvacuje, nikdy tu není žádná ostrá zatáčka, co by člověka lekla, ani žádný roh, žádný patník, co by mu stál v cestě, do kterého se většinou narazí, až přejde člověku zrak i sluch.

Ano, to je naše železnice v krásném Slavkovském lese, a sednu-li si do ní, dostanu se do celého světa. Ať Řím, ať Hamburk, Amsterdam, vesele vystoupím a nastoupím, a zatoužím-li po Slavkovském lese, pak jedu zase domů.

Nepotřebuji auto ani aeroplán, ani rakety nepotřebuji, jezdím naším vláčkem, protože tak je to nejkrásnější. Vzduch prý nemá trámy? S autem je to rychle hotové, a když už jedu krajinou, chci si taky něco prohlédnout.

Když si tak často ve vláčku sedím za největšího slunečního žáru a vidím leckoho na silnici, jak se uhání, funí a potí, říkám si: no to je ale trouba, copak mu nelítostí nohy, proč jít, když jede vláček, no to přece nemusí být.

A i když to není rychlík, naše malá železnice, jezdím si podle libosti, hlavně že vůbec jet mohu. A kdyby mi to snad někdo záviděl, srdečně ho zvu s sebou, sdílená radost je dvojnásobná radost, tak pojedeme tedy dva.

A až jednou skončí ten krásný běh života, buďte tak hodní, půjde-li to alespoň trochu, posaďte mě na vláček. Pojedu ještě jednou Slavkovským lesem, chci ho ještě jednou vidět, pak budu, věřte mi, bez přání, pak rád odejdu.

H., Frankfurt/Main

věta pokračuje na dalším listu ⟶