Jak to bývalo doma

od Albina Steinwassera

O našem krásném Horním Slavkově (Schlaggenwald) vám dnes nechci moc vyprávět. Upřímně řečeno, nic mě zrovna nenapadá. Ale náš bratranec Brummeissl mi nedá pokoj a pořád na mě dotírá, abych zase jednou něco napsal. Víte, dlouho jsem přemítal, jestli mám ten nadpis změnit, nebo ne, a nakonec jsem se rozhodl, že ho tak nechám. My si tak trochu po slavkovsku podiskutujeme, pak si všichni zase připadáme jako doma, a leckomu se při té řeči všelicos z domova znovu vybaví.

Loni v květnu jsem byl na dovolené u Attersee v Salzkammergutu a s tamními lidmi jsem si dokázal povídat úplně stejně jako u nás doma, a jídlo tam bylo taky takové, na jaké jsme byli zvyklí. Dokonce i s panem farářem jsem se bavil egerlandsky. Proč taky ne? Kamkoli člověk přijde, všude mluví svým nářečím. Sasa, Kolíňana, Berlíňana a mnoho dalších pozná člověk na sto honů. Každý večer kolem půl sedmé poslouchám mnichovskou stanici, tam taky často zpívají ti z Horní Falce. Když si tak člověk poslechne, zdá se mu, jako by byl v Chebsku (Egerland). To je mnohem hezčí než ty dnešní módní „hity". Dodneška se pro ten randál nenašel ani německý výraz. Prý zpívají anglicky, a já si tak namlouvám, že sami nerozumí, co to tam vlastně vyřvávají. Daleko jsme to fakt dotáhli. Německý jazyk, těžký jazyk! Jak se dneska plýtvá cizími slovy, to už na kravskou kůži nejde. Přečtěte si někdy takovou reklamu obchodního domu, co všechno nabízí: „Pánské džíny, blůzony, akrylové pléd, pánský gabardén, dětské holínky v džínovém vzhledu, manšestrové džíny, boty." A jak naši takzvaní zástupci lidu metají kolem sebe cizí slova, z toho by člověku občas praskl límec. Ale to je někdy i záměr, protože takové cizí slovo si člověk může vyložit, jak zrovna potřebuje. Podívejte se jen do takového slovníku cizích slov. Dřív se říkávalo: „Němci jsou národ básníků a myslitelů", a naše kultura obohatila celý svět — a dnes? Dnes náš kulturní národ přejímá mravy a zvyky od národů, z nichž devadesát procent neumí ani číst, ani psát. Když ale my Egerlandští vystoupíme v kroji a ctíme své staré mravy a zvyky, hned se nám za to posmívají. Prý jsme zpátečničtí. Krajanská setkání, Sudetoněmecký den, to se jim vůbec nehodí. Jsme prý revanšisté, nacisté a tak dále. Co se mě týče, ti nadutí chytráci ať si klidně říkají, co chtějí, ti hadrlumpové, co by nás nejraději rovnou celé prodali. Že se už domů nevrátíme, to víme všichni, tak chytří jsme už dávno, a ty opičáky k tomu vůbec nepotřebujeme. Ale naše slavkovské nářečí, to si nedáme vzít. Budeme si dál povídat tak, jak jsme zvyklí z domova, jak nám narostl zobák. Ostatní to dělají taky, a když si to řekneme docela upřímně, tou nejčistší „spisovnou němčinou" se mluvilo v Praze. Není divu — vždyť tam byla roku 1348 za Karla IV. Lucemburského založena první německá univerzita. To byly tenkrát ještě jiné časy, tehdy už jednou existovala taková „Sjednocená Evropa" — jenže se tehdy jmenovala „Svatá říše římská národa německého". Ale ta velká říše se ostatním nehodila, a tak ji rozbili. Dnes bychom byli rádi, kdybychom tu „Sjednocenou Evropu" konečně zase měli. Tak se mění doby. Dnes by jistě mnozí a mnozí byli rádi, kdyby Čechy ještě patřily k Rakousku. Hlavně ti, co je Rakousko nestihlo dost rychle rozebrat. Mám pravdu, viďte?

A teď už ale konec s tím pivním mudrováním. Našel jsem pár pěkných veršíků a ty vám chci napsat. Nejsou ode mě.