Píšťalka

od Antona Lenkera, † 1930

Nedávno jsem tak o letním dni sedával zasněně u kraje louky, kousek od potoka, když se do mě vrba pustí a povídá mi: „Ty starý muži, copak už neumíš dělat píšťalky?

Jako kluk jsi mě pěkně trápíval, hezké píšťalky sis ze mě řezal. To už teď určitě nedokážeš.“ „Cože?“ povídám na to, „To se uvidí!“ a pustím se do vrby, abych našel tu nejhezčí větvičku.

Mám ji, řežu do ní sem a tam, položím si ji na koleno, napříč, tak jako za mlada. Nožem do ní pilně poklepávám a k tomu si odříkávám říkanku; ani slovíčko nesmí vypadnout.

A jak to tak dělám pořád dokola, kůra se uvolní a já se směju. Vždyť jsem už vyhrál! Ještě malou chvilku, a píšťalku si už strkám do úst a ona hraje! Není to zázrak?

Ale kdepak! Člověk si nejlíp pamatuje to, co se naučil a dělal odmalička. Řekne někdo: „Já už to neumím. Úplně jsem zapomněl svou mateřštinu tam v cizině, při dřině a starostech,“ pak tedy něco není v pořádku!

Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief“.