⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tři páry očí prohledávaly návštěvnickou tribunu. Děti se domnívaly, že vidí tatínka, já jsem nerozeznala nic. Byli jsme poslední, kdo se konečně protlačil z nepohodlného trupu letadla a sešli po schůdcích na pevnou zem, na americkou půdu. Bezděky jsem si vzpomněla, jak jsem před více než šesti lety opouštěla Ameriku s Michaelem, tehdy půldruharočním, za ruku, a Stephanem pod srdcem. A pak jsme ho objevili, s jeho otcem a bratrem. Tu mi konečně spadl kámen ze srdce. Trvalo však ještě přes tři hodiny, než jsme unavení, vyčerpaní a nervózní, těžké kufry spíš tlačíce než nesouce, otevřeli dveře, které nás spojily. Z cesty z letiště do domu rodičů mého manžela si nepamatuji nic; usnula jsem hned v autě. Dva dny jsme zůstali u rodičů, abychom dětem usnadnili změnu času a podnebí. Znovu a znovu jsem musela odpovídat na úzkostnou otázku: „Maminko, kolik je teď hodin u babičky a dědečka v Německu?" Mě to ale táhlo dál na západ, tam, kde jsem měla nejbližší dobu žít.

V úterý ráno v 10 hodin jsme znovu nastoupili do velkého lidského ptáka a letěli vstříc naší nové domovině, Los Angeles. Jaký to byl tentokrát rozdíl! Velké, prostorné letadlo, milé letušky, skvělá jídla. Zapnuli jsme si palubní rádia, děti poslouchaly pohádkovou hodinku a já se nechala unášet nad kontinentem doprovázena Čajkovského houslovým koncertem. — Pode mnou velký kontinent Amerika! Ještě před pár dny, ale co jsou to dny, jsem žila a smála se doma. A teď stejné pocity v úplně jiné oblasti. Okolí se mění, ale člověk, to vnitřní já, zůstává stejný. Takže to, co nás obklopuje – a co je pro člověka většinou tak důležité – musí být vlastně nepodstatné. Podstatné, protože trvalé, je jen to já, které v sobě neseme jako nerozlučnou účast na Bohu. Zvuky houslí rozezvučely mou duši, a málem se mi zdálo, že opouští tělesný šat a odlétá – kam? Zaplavil mě zvláštní pocit štěstí. Slzy na mých tvářích mě znovu přivolaly zpět do skutečnosti. Ale co je skutečnost a co je zdání? Co je čas a prostor?

V 12 hodin v poledne pacifického času se pták snesl na obrovskou plochu domů, chatrčí a průmyslových center – Los Angeles. Přijalo nás klimatizované letiště. Vyzvedl nás jeden spolupracovník mého manžela. S bušícím srdcem jsem projížděla cizím městem, které vlastně vůbec není městem v obvyklém smyslu, kolem ropných polí, ošklivých vyprahlých ploch, a stále ve mně vyvstávala úzkostná otázka po našem novém domově. Pak konečně vůz zastavil a byli jsme „doma". Dvě velké palmy před šindelem krytým ranč-domem ve tvaru písmene L a uvnitř mnoho místností, s nekonečně mnoha dveřmi a okny, a kamkoli jsem se podívala, samé bedny a krabice! Velké kusy nábytku už stály na místě a leccos bylo i vybaleno. Vzala jsem srdce do obou rukou a rozhodla se z toho chaosu udělat domov, ve kterém bude bydlet klid a radost.

Dva týdny jsme pracovali jako posedlí, a pak pomalu přišel do chaosu řád, do tmy světlo a najednou se z toho stal domov, krásný a útulný, přímo lákající k životu.

Děti tu změnu dobře zvládly a zdá se, že se cítí dobře. Každé má svůj vlastní kout, který jsme s velkou péčí a láskou zařídili. Mně je k dispozici velká místnost s krbem.

Nyní můj manžel zase pracuje a život nabral jistý řád a rytmus. Den začínáme v 5.30 ráno dvacetiminutovým tichem, ponořením se do sebe sama. Pak se snídá a v 6.30 odjíždí manžel z domu. Následující hodina patří mně a mé bytosti. Slunce, které přes den bývá velmi ostré a horké, právě v tu chvíli vychází, prozařuje pokoj s krbem a mísí se s noční chladivostí – ideální atmosféra! V této hodině, darem od Boha, nacházím sebe samu a onu sluneční zemi, o níž každý člověk v sobě nosí tušení, protože odtud přece pochází. V 8 hodin si mě už bere den do zajetí. Děti se probouzejí, žádají snídani, o něco později začíná všední den.

věta pokračuje na dalším listu ⟶