Dopis z Los Angeles

Milý příteli, milá přítelkyně!

Myšlenky jsou síly, často skutečnější, než si myslíme; vytvářejí také hodnoty trvalé a nepomíjivé. Rozhodla jsem se postavit malý myšlenkový most od Pacifiku do Evropy, ode mě k tobě. Zda po něm půjdeš, je jen na tobě.

Můj pokus o navázání spojení má nyní podobu obecné zprávy o tom, jak se věci mají, abych navázala tam, kde jsme si byli naposledy blízcí.

Dne 29. 6. 1974, v šedivé, deštivé sobotní ráno, jsme jeli – tedy moji rodiče, Michael, Stephan a já – na americké vojenské letiště ve Frankfurtu nad Mohanem. Hodiny čekání v dlouhých šedozelených řadách uniformovaných vojáků a pestře oblečených civilních rodinných příslušníků, samý „náklad" armády! Po dvou hodinách byly konečně vyřízeny letové a celní formality a davy lidí se pohnuly nahoru do odletové haly. Než jsme se nadáli, byli jsme odděleni od rodičů, prošli jsme detektory zbraní a viděli rodiče tři metry od nás přes skleněnou stěnu – dvě děti své prarodiče, jedno dítě (byť dospělé, přesto dítě) své rodiče, a oči za sklem se upíraly i na nás, vpalovaly se do mě svou bezmeznou bolestí. Pět srdcí bolelo pod tíhou pocitu, který je starý jako lidstvo samo – pocitu těch, kdo se musí, poslušni nutnosti svého zákona, rozloučit. Rozhlížela jsem se v tom lidském mumraji a musela jsem si stále znovu připomínat skutečný důvod, proč tu jsem, protože to všechno mi připadalo velmi neskutečné. Bylo to cizí, a přesto nezvratně nutné. A s touto jistotou přišel do mé duše klid. Doboje byly boje posledních týdnů, ba měsíců, a strach z velkého nejistého ustoupil a udělal místo důvěře.

Ta scéna zmatených a neklidných lidí mi na okamžik připomněla náš útěk v roce 1946. Místo obou dětí s jejich malými batůžky, z nichž vykukovaly medvědí hlavičky, tu bylo malé, strachem se třesoucí děvčátko. Rychle jsem takové přízraky zapudila a připomněla si, že přece míříme do země, kde na nás už s touhou čeká člověk, který pro nás podle svých nejlepších možností všechno připravil. — Poslední pohled, a pak nás tlačící se davy vsunuly do tmavé chodby letadlové rampy, a rodiče, poslední ztělesnění starého, toho, co vyzařovalo bezpečí a jistotu, zmizeli mým pohledům. Veškerá má pozornost teď musela patřit dětem. Minulost už neměla žádná práva, přítomnost si žádala své. Uložit dva batohy, velkou cestovní tašku, pytlík na hračky a pytlík s proviantem do charterového letadla vyžaduje pořádnou zručnost. Pak byla naše trpělivost znovu vystavena zkoušce, protože trvalo dalších 45 minut, než se ten šedý pták se svým tak různorodým nákladem vznesl do vzduchu. Oddechla jsem si, když jsme konečně neviděli žádnou německou půdu, ba vůbec žádnou zemi. Zmocnil se mě zvláštní pocit, že nikam nepatřím. Deset hodin v nepohodlném letadle, uzpůsobeném jen k přepravě „lidského materiálu", není žádný požitek! „Bude na nás manžel čekat v New Jersey, nebo budeme muset absolvovat transkontinentální let sami?" byla úzkostná otázka, která mě sužovala. Původně jsem navrhovala, aby nás vyzvedl až v Los Angeles, s ohledem na naši peněženku.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Pražská smlouva o zřeknutí se nároků a lži a my

Mezi vládami v Bonnu a Praze byla uzavřena dohoda namířená proti zájmům všech sudetských Němců, která zcela zkresluje historická fakta! Mnichovská dohoda byla spravedlivým odčiněním křivdy, jež nám byla spáchána v letech 1918/19. Jakékoli její prohlášení za neplatnou od počátku, či od nynějška, je dodatečnou kapitulací před násilím a uznáním nespravedlnosti vyhnání. Na to musíme upozorňovat a měly by tak činit i všechny ostatní skupiny vysídlenců při každé příležitosti. Veškeré lidové, kulturní a společenské akce vysídlenců jsou nakonec jen součástí naší vlastenecké (heimatpolitické) činnosti, pod chebským heslem: „Za naši vlast vše"!

Toho si musíme být stále vědomi, aby se práce naší organizace nevyčerpávala jen navenek.