⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Uvnitř je teď už vše v pořádku. Ještě čeká pustina na to, aby se proměnila v zahradu. S velkou betonovou plochou, která se zde hrdě jmenuje terasa a k poledni se mění v pořádnou pec, máme velkolepé plány – proměnit ji v chladné útočiště plné květin a keřů; než se do toho ale pustíme, musíme brát ohled na naši peněženku.

Práce není nedostatek. I já mám vzdálené cíle, které jsou zatím ještě jen sny. Ale snít se smí, a stačí v to jen pevně věřit, pak to nabude i reálnou podobu. Touha po rodičích, po domově a po přátelích zůstává. —

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) 7. a 8. září 1974 u Oswalda Weidla v Oberkochenu, které bylo pořádáno u příležitosti krmáše, bylo pro účastníky velmi krásným zážitkem. Znovu se sešli krajané, se kterými se člověk mnoho let neviděl. Pohoštění i ubytování bylo vynikající. Rodina Weidlova neušetřila žádnou námahu, aby nám pobyt ve svém pohostinném domě učinila co nejpříjemnějším. Jejich velkorysost si zaslouží velkou chválu, a proto bych chtěl jménem všech krajanů, kteří pozvání přijali, hostitelům, paní Weidlové a našemu krajanovi, ještě jednou srdečně poděkovat.

Nechci opomenout poděkovat také krajanům Franzi Ripplovi a jeho ženě Brunhilde za pěknou promítačku fotografií. Krajan Rippl nám tím přiblížil kousek domova. Ukázal nám snímky, které jeho dcera letos pořídila svým fotoaparátem při návštěvě Rabensgrünu. Pro nás všechny bylo otřesné vidět, v jakém stavu se náš domov nachází. Naprostý úpadek v obcích. Zpustlé cesty a silnice. I zde bude s vymřením posledních Němců obec Rabensgrün vymazána z mapy.

Mladým lidem nelze dostatečně vysoko ocenit, když se poddají touze jednou přece navštívit rodnou zem a místa, kde se jejich rodiče narodili a působili. Bylo by jen si přát, aby se naše mládež tam jednou porozhlédla, místo aby podnikala velké dovolenkové cesty do jižních zemí. Vlastivěda měla odedávna v našich školách doma velký prostor v učebním plánu. Věděli jsme, kde se Němci usadili po celém světě. Z výuky nám bylo dobře známo Banát, Sedmihradsko, Východní a Západní Prusko, Alsasko-Lotrinsko atd. Ale zeptejme se jednou zdejšího starousedlíka na Sudety. Bylo by překvapením, kdyby to dokázal přesně říct. Mně samotnému už bylo řečeno, že to musí být v Polsku. Nu, můžeme to ostatně sami zjistit na svých dětech a vnucích, co se dnes ještě o těchto oblastech učí. Tam je v popředí teorie množin, se kterou si nikdo neví rady. Američané, kteří tento módní způsob počítání zavedli a které Němci přece musí ve všem hned napodobovat, na to už dávno přišli, že je to pro školy zbytečná věc, a už dávno to zase zrušili. My Němci ale nemůžeme přiznat, že bylo něco uděláno špatně, a tak jsou naše školní děti dál tímto trápeny. Ale to už není naše věc v HB. Důležité je, abychom svým potomkům hodně vyprávěli o našem někdejším životě a tak v nich udrželi náklonnost k naší domovině. Oni jednou budou muset posoudit, zda to bylo spravedlivé řešení, vyhnat milióny lidí ve středoevropském prostoru tak krutým způsobem z jejich staletého majetku. Snad jednou přispějí k tomu, aby vznikla humánnější společnost. —

věta pokračuje na dalším listu ⟶