⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Tři páry očí prohledávaly návštěvnickou tribunu. Děti se domnívaly, že vidí tatínka, já jsem nerozeznala nic. Byli jsme poslední, kdo se konečně protlačil z nepohodlného trupu letadla a sešli po schůdcích na pevnou zem, na americkou půdu. Bezděky jsem si vzpomněla, jak jsem před více než šesti lety opouštěla Ameriku s Michaelem, tehdy půldruharočním, za ruku, a Stephanem pod srdcem. A pak jsme ho objevili, s jeho otcem a bratrem. Tu mi konečně spadl kámen ze srdce. Trvalo však ještě přes tři hodiny, než jsme unavení, vyčerpaní a nervózní, těžké kufry spíš tlačíce než nesouce, otevřeli dveře, které nás spojily. Z cesty z letiště do domu rodičů mého manžela si nepamatuji nic; usnula jsem hned v autě. Dva dny jsme zůstali u rodičů, abychom dětem usnadnili změnu času a podnebí. Znovu a znovu jsem musela odpovídat na úzkostnou otázku: „Maminko, kolik je teď hodin u babičky a dědečka v Německu?" Mě to ale táhlo dál na západ, tam, kde jsem měla nejbližší dobu žít.
V úterý ráno v 10 hodin jsme znovu nastoupili do velkého lidského ptáka a letěli vstříc naší nové domovině, Los Angeles. Jaký to byl tentokrát rozdíl! Velké, prostorné letadlo, milé letušky, skvělá jídla. Zapnuli jsme si palubní rádia, děti poslouchaly pohádkovou hodinku a já se nechala unášet nad kontinentem doprovázena Čajkovského houslovým koncertem. — Pode mnou velký kontinent Amerika! Ještě před pár dny, ale co jsou to dny, jsem žila a smála se doma. A teď stejné pocity v úplně jiné oblasti. Okolí se mění, ale člověk, to vnitřní já, zůstává stejný. Takže to, co nás obklopuje – a co je pro člověka většinou tak důležité – musí být vlastně nepodstatné. Podstatné, protože trvalé, je jen to já, které v sobě neseme jako nerozlučnou účast na Bohu. Zvuky houslí rozezvučely mou duši, a málem se mi zdálo, že opouští tělesný šat a odlétá – kam? Zaplavil mě zvláštní pocit štěstí. Slzy na mých tvářích mě znovu přivolaly zpět do skutečnosti. Ale co je skutečnost a co je zdání? Co je čas a prostor?
V 12 hodin v poledne pacifického času se pták snesl na obrovskou plochu domů, chatrčí a průmyslových center – Los Angeles. Přijalo nás klimatizované letiště. Vyzvedl nás jeden spolupracovník mého manžela. S bušícím srdcem jsem projížděla cizím městem, které vlastně vůbec není městem v obvyklém smyslu, kolem ropných polí, ošklivých vyprahlých ploch, a stále ve mně vyvstávala úzkostná otázka po našem novém domově. Pak konečně vůz zastavil a byli jsme „doma". Dvě velké palmy před šindelem krytým ranč-domem ve tvaru písmene L a uvnitř mnoho místností, s nekonečně mnoha dveřmi a okny, a kamkoli jsem se podívala, samé bedny a krabice! Velké kusy nábytku už stály na místě a leccos bylo i vybaleno. Vzala jsem srdce do obou rukou a rozhodla se z toho chaosu udělat domov, ve kterém bude bydlet klid a radost.
Dva týdny jsme pracovali jako posedlí, a pak pomalu přišel do chaosu řád, do tmy světlo a najednou se z toho stal domov, krásný a útulný, přímo lákající k životu.
Děti tu změnu dobře zvládly a zdá se, že se cítí dobře. Každé má svůj vlastní kout, který jsme s velkou péčí a láskou zařídili. Mně je k dispozici velká místnost s krbem.
Nyní můj manžel zase pracuje a život nabral jistý řád a rytmus. Den začínáme v 5.30 ráno dvacetiminutovým tichem, ponořením se do sebe sama. Pak se snídá a v 6.30 odjíždí manžel z domu. Následující hodina patří mně a mé bytosti. Slunce, které přes den bývá velmi ostré a horké, právě v tu chvíli vychází, prozařuje pokoj s krbem a mísí se s noční chladivostí – ideální atmosféra! V této hodině, darem od Boha, nacházím sebe samu a onu sluneční zemi, o níž každý člověk v sobě nosí tušení, protože odtud přece pochází. V 8 hodin si mě už bere den do zajetí. Děti se probouzejí, žádají snídani, o něco později začíná všední den.
erhob. Ich atmete auf als wir endlich keinen deutschen Boden bzw. überhaupt kein Land mehr sahen. Ein seltsamer Zustand des Nirgendwohingehörens umfing mich. 10 Stunden in einer unbequemen, nur auf die Beförderung von Menschenmaterial eingerichteten Flugmaschine ist kein Genuß! „Wird mein Mann uns in New Jersey abholen, oder werden wir den Transkontinentalflug alleine antreten müssen?" war die bange Frage, die mich bewog. Ich hatte ursprünglich vorgeschlagen, daß er uns erst in Los Angeles in Empfang nehmen sollte, mit Rücksicht auf unseren Geldbeutel.
Drei Augenpaare suchten die Besuchertribüne ab. Die Kinder meinten Vati zu sehen, ich konnte nichts erkennen. Wir waren die Letzten, die sich endlich aus dem unbequemen Rumpf der Maschine drängten und die Stufen auf den festen Boden, auf amerikanischen Boden, hinunterstiegen. Ich dachte unwillkürlich daran, wie ich vor mehr als 6 Jahren Amerika verlassen hatte mit Michael, dem damals 1 1/2jährigen an der Hand und Stephan unterm Herzen. Und dann entdeckten wir ihn mit seinem Vater und Bruder. Mir fiel nun doch ein Stein vom Herzen. Jedoch dauerte es noch über 3 Stunden bis wir endlich müde, abgespannt und nervös, unsere schweren Koffer mehr schiebend als tragend, die Tür aufstießen, die uns vereinigte. Von der Fahrt vom Flughafen zum Elternhaus meines Mannes weiß ich nichts mehr; ich schlief sofort im Auto ein. 2 Tage blieben wir bei den Eltern, um den Kindern den Zeit- und Klimawechsel zu erleichtern. Immer wieder mußte ich die bange Frage beantworten, „Mutti, wieviel Uhr ist es jetzt bei Oma und Opa in Deutschland?" Mich drängte es weiter nach Westen, dorthin wo ich für die nächste Zeit leben sollte.
Am Dienstag morgen um 10 Uhr bestiegen wir wieder einen großen Menschenvogel und flogen unserer neuen Heimat Los Angeles entgegen. Welch ein Unterschied dieses Mal! Großes, geräumiges Flugzeug, freundliche Stewardessen, herrliche Mahlzeiten. Wir schalteten unsere Bordradios ein, die Kinder lauschten der Märchenstunde und ich ließ mich von Tschaikowskys Violinenkoncerto begleitet über den Kontinent tragen. — Unter mir der große Kontinent Amerika! Noch vor wenigen Tagen, aber was sind Tage, lebte und lachte ich daheim. Und nun dieselben Empfindungen in einer ganz anderen Region. Die Umgebung ändert sich, der Mensch aber, das innere Selbst, bleibt derselbe. Also muß das uns Umgebende, das für den Menschen meistens so wichtig ist, eigentlich unwesentlich sein. Wesentlich, weil von Dauer, ist nur das Selbst, das wir in uns tragen als unlösbaren Gottesanteil. Die Violinenklänge brachten meine Seele zum Schwingen und fast war es mir, als verließe diese das Körpergewand und flöge davon — wohin? Ein eigenartiges Glücksgefühl durchflutete mich. Tränen auf meinen Wangen riefen mich wieder in die Wirklichkeit zurück. Aber was ist Wirklichkeit und was ist Schein? Was ist Zeit und Raum?
Um 12 Uhr Mittag Pazifik-Zeit senkte sich der Vogel auf eine Riesenfläche von Häusern, Hütten, Industriezentren, Los Angeles, herab. Ein klimatisierter Flughafen nahm uns auf. Ein Mitarbeiter von meinem Mann holte uns ab. Mit klopfendem Herzen fuhr ich durch die fremde Stadt, die eigentlich gar keine Stadt im herkömmlichen Sinn ist, vorbei an Ölfeldern, häßlichen Trockenflächen, und immer wieder schwang die bange Frage nach unserem neuen Domizil in mir. Dann endlich hielt der Wagen und wir waren „zu Hause". Zwei große Palmen vor einem in L-Form gebauten, schindelbedeckten Ranchhaus und drinnen viele Räume, mit unendlich vielen Türen, Fenstern und wohin ich sah Kisten und Kartons! Die großen Möbelstücke standen und einiges war auch schon ausgepackt. Ich nahm mein Herz in beide Hände und beschloß aus diesem Chaos ein Heim zu machen, in dem Frieden und Freude wohnen würden.
2 Wochen arbeiteten wir wie besessen, und dann kam langsam Ordnung ins Chaos, Licht ins Dunkel und auf einmal war es ein Heim geworden, schön und gemütlich zum Leben einladend.
Die Kinder haben den Wechsel gut überstanden und scheinen sich wohl zu fühlen. Jedes hat seinen Bereich, den wir mit viel Sorgfalt und Liebe hergerichtet haben. Mir steht ein großer Raum mit Kamin zur Verfügung.
Nun arbeitet mein Mann wieder und das Leben hat eine gewisse Ordnung und Rhythmus angenommen. Wir beginnen unseren Tag um 5.30 a.m. mit 20 minütigem Stillesein, in uns Selbst gehen. Dann wird gefrühstückt und um 6.30 fährt mein Mann
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.