Vždycky s sebou vláčel velký pytel. Ale dobroty v něm nebyly. Ty se daly sehnat jen u cukráře Reifa, Meixnera nebo Heße.

Svůj příchod ohlašoval mohutným řinčením řetězů a hlasitým dupotem. Milé cinkání zvonečků by nám chlapcům v uších znělo mnohem raději. Silně udeřil svým březovým proutím o dveře světnice a pak tam najednou stál. Ale než vešel, vklouzl jsem pod stůl a schoval se pod babiččiny sukně. Bohužel to moc nepomohlo. Přesně věděl, kolik dětí je v domě, a tak si i mě vytáhl z úkrytu. Společně jsme se museli pomodlit Otčenáš. Kdo se z rozčilení zadrhl, hned na něj mávl svým proutím, které bylo spíš svazkem metel. Poté co vyjmenoval některé naše celoroční prohřešky a většímu chlapci jednou přetáhl proutím přes záda, my jsme zase slíbili polepšení — a on pak vysypal svůj pytel doprostřed světnice. To bylo podívání, jak se jablka kutálela po čerstvě vydrhnuté dřevěné podlaze a za nimi vesele rachotily ořechy. Jiné pochoutky v pytli neměl. To byl zároveň signál, že se máme na tu dobrotu vrhnout. Každý se snažil urvat z těch lahůdek co nejvíc. Zápal, který jsme my děti při tom předváděli, byl pro rodiče, prarodiče i další tety a strýce, kteří ještě patřili k rodině, pěknou zábavou.

Tenkrát nebylo jablek a ořechů tolik a tak hojně jako dnes. Jen o Vánocích, jak si aspoň pamatuji, se tohle ovoce objevovalo. Zatímco jsme se my děti váleli po podlaze světnice a snažili se ostatním sourozencům ukrást ořech nebo jablko, nepozorovaně se na stůl ještě položil „pfeferajtr" nebo „pfeferdoka", jak jsme u nás doma říkali perníkovým jezdcům a panenkám, a k tomu pár „pumperniklů" — tak jsme doma říkali perníku — pro dospělé.

Zemberer mezitím zase opustil světnici. Ale pak se většinou objevil opozdilý strýček. Tehdy v nás vyvstalo úplně nekalé podezření. Teď si člověk vzpomněl, že ty velké boty, co Zemberer nosil, nám vlastně nebyly tak úplně neznámé. Brzy jsme také přišli na to, kdo Zemberer vlastně byl. Moudře jsme to ale nedávali najevo a ani jsme se dál nevyptávali, protože pro nás teď začínalo hodování. S rozkoší jsme se zakusovali do takového červenolícího tyrolského jablka. Pumpernikl se babičce lichocením vylákal. A zatímco venku při každém kroku vrzal sníh, ve světnici s vyzděnými kamny, z jejichž velké roury proudilo tak příjemné teplo, bylo útulno a člověk se cítil doopravdy v bezpečí uprostřed velké rodiny, jaká tehdy u nás ještě existovala. Vůně jablek a praskání ořechových skořápek dodávaly tomu večeru zvláštní kouzlo.

Tenkrát byli lidé skromní. Bohaté dárky, jaké jsou módou dnes, tehdy nebyly. Zato ale zářily dětské oči, radostná a spokojená dětská srdce.

Dík a pozdrav naší Else LOOSOVÉ!

Ještě před svátky, 13. prosince, jsme mohli srdečně poblahopřát slečně učitelce ve výslužbě Else LOOSOVÉ k jejím 76. narozeninám. Dnes žije v patronátním městě rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald), 8572 Auerbach, Bulagstraße 8. Veřejné ocenění jejího díla vyšlo v říjnovém čísle roku 1973 časopisu SUDETENDEUTSCHER ERZIEHERBRIEF. Není bez zajímavosti ani původ naší vážené krajanky – otcovští předkové pocházejí z Neundorfu an der Biela, okres Chomutov, a po několik generací byli zedníky, z matčiny strany jde o obchodníky s mušelínem a krajkami ze středního Krušnohoří (Frühbuß a Sauersack).

Slečna LOOSOVÁ věnovala Loketskému okresnímu archivu mimo jiné i řadu čísel Slavkovského krajanského zpravodaje (Heimatbrief). Upřímný krajanský dík a ať jí ještě mnoho let vydrží obvyklá svěžest.

Za redakci: Herbert SCHNEIDER/Tübingen

věta pokračuje na dalším listu ⟶