Ach ty milá Fašanko, to jsi tu zas; loni jsme tě pohřbívali, letos tě zas slavíme. Holohou, holohou, vzadu ještě visí maškary.

Poslouchal jsem všechny stanice a sledoval všechny karnevalové průvody v televizi, ale slavkovskou národní hymnu jsem teda nikde neslyšel. Ty maškarní průvody se všemi těmi ropnými šejky a další věci o ochraně životního prostředí nebyly vůbec špatné. I politici si od nich pěkně schytali. Ty šprýmovní písničky se mi taky líbily, ale celá ta záležitost mě přece jen trochu zamyslela.

Ať chceme nebo nechceme, v myšlenkách jsme doma, v Horním Slavkově (Schlaggenwald). I u nás totiž vystupovali jako lázeňští hosté šejkové s velkým harémem. Jenže na ropu tehdy nikdo nemyslel. My jsme přece měli svá krásná kachlová kamna. Do nich jsme mohli jako děti lézt a světnice byla krásně teplá. Jak nádherné to bylo, když člověk přišel domů promrzlý od sáňkování a mohl se pěkně zahřát na kamnovém výstupku a usušit si mokré věci. Ale nic proti takovým starým, dobrým kamnům. V každých byla zabudovaná pec a většinou měly ještě dvě trouby, ve kterých se dalo vždycky upéct třeba bramborové knedlíky. Protože byla vyzděná, držela teplo dlouho, ne jako dnešní plechové skříně, které vychladnou hned, jak oheň zhasne.

Ovšem ústřední topení je taky pěkná věc, jenže ne každý si ho může dovolit. O znečišťování životního prostředí jsme dřív taky nepřemýšleli. Leckdo měl hnojiště a když se vyváželo hnojůvka, taky to nevonělo. Tak jsme si trochu zacpali nos a řekli: „venkovský vzduch". Bralo se to jako samozřejmost a ta trocha hnoje, co při vožení spadla na cestu, taky nikoho netrápila.

Každopádně z toho nikdo neonemocněl. Když člověk šel na procházku do lesa, neviděl nic, co by tam nepatřilo. A dnes? Obalový materiál, staré jízdní kola a auta, ba i takové kusy nábytku hyzdí krajinu. Říká se tomu „odpad blahobytu". A pak ta voda. Brzy nebudeme vědět, kde vzít pitnou vodu. Zkuste se jednou vykoupat v Mohanu, Rýnu nebo nějaké jiné říčce. Čisté vejde a špinavé vyjde. Jak krásně čisté bývaly naše potůčky a rybníky, z těch se dalo pít. Ale dost už těch hospodských řečí. Dnes je Popeleční středa a právě čtu v knížce „Abriß der Geschichte der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald" (Nástin dějin starého, kdysi svobodného královského horního města Slavkova), kterou sestavil náš ředitel měšťanské školy Rudolf Prosch, že i u nás doma se už odedávna slavil masopust. Chci vám z ní jednu pasáž opsat: Rada sama velmi ráda slavila veselý masopust. K masopustu roku 1542 se očekával jako host urozený pan Kaspar Pflug a byl sestaven tento pořádek:

Masopustní lístek

Seznam osob: Hans Beer, purkmistr Heinrich Wintweber Bartel Trötscher Peter Notz Nickel Pfeffer Paul Richter a dalších šest členů rady

Dále: farář Mates Fischer, špitální farář Gregor Pfannkuch, Hans Portner z Kugelhofu, Hanns Niedermann, Hans Elbogner z Dolního Schönfeldu, Hans Zerer z Rambsentalu, Sebastian Huzelmann z Wolfshofu, Georg Mulz z Waldau jako desátkář, Georg Kestel, hormistr, dva horní přísežní (Berggeschworene), doktor, učitel, výběrčí dávek (Umgelder) a asi 20 dalších pánů.

U stolu měli službu: Hans Trötscher, Seb. Niedermann, Balzer, Valtin a Kaspar Mulz, Endres Olhans a další.

věta pokračuje na dalším listu ⟶