Naše babička Schmellerová ale uměla být i velmi přísná. Když zavolala, museli jsme běžet.

„Anno, dones mi džbánek vody!"

Tak Anna hnala a nechala ležet i tu nejhezčí hru s kuličkami (Scherberlspiel).

U studny se musela nabrat voda, ale „stočená v proudu". Často mě popadla neposlušnost. Nechala jsem nejdřív džbán nechat protéct, pak jsem vodu zase vylila a nabrala znovu — jen tak trochu. Ale babička si toho naštěstí nikdy nevšimla.

U pana Waldert Maniho, v obchodě s likéry, jsem musela často nakoupit lahvičku kořalky. Zvědavě jsem ochutnávala každou. Alaš (Allasch) chutnal lépe než obyčejná kmínka.

V uličce jsem si vždycky trochu upila. Protože ale nesmělo nic chybět, u studny jsem opatrně dolila vodou. Díky čemuž se pan Waldert Mani v očích mé babičky dostal do špatné pověsti šidiče kořalky.

Protože i tehdy bývalo na jaře obvyklé „nastuzení" — rýma — musela jsem nemocné babičce chodit kupovat šňupací tabák k obchodníkovi zvanému Samml-Jude. Naštěstí na to ještě nebyly žádné tabletky. Anna tedy musela jít koupit za tři krejcary „Rabbe". Tato nevábná hnědá věc se sypala do samotně stočeného sáčku.

I tady mi seděl šibal na krku. Ve své uličce jsem si šňupla jednu dávku. Panečku, to mělo účinek — myslela jsem, že mi hlava praskne! — Hepčík! Desetkrát hepčík, dvacetkrát hepčík. Oči mi slzely. Dlouho jsem nemohla jít domů — moje červený nos by mě prozradil.

Nu, a co ještě patří k jarnímu probuzení? Samozřejmě píseň a zpěv. Jak krásně zase zpívají kosi a skřivan zase stoupá s trylkováním do vzduchu, aby chválil Stvořitele.

I pro nás je to dost důvodů, abychom se přidali a jásali s nimi. Ožívají v nás staré, dávno zapomenuté písně: „Jak dědoušek byl dvacet let" z Ptáčníka (Vogelhändler) — a pak dál zpívá „— a bylo mu sedmdesát! Podívá se jednou tak k potoku — nejdéle za dívkou hledí — a pak si povzdechl ach, ach..."

Nebo „Víš, maminko, co se mi zdálo?" Třetí sloka se teď brzy hodí na nás: „Ve snu jsem viděla nebe — byla jsem tak mladá, tak hezká a čilá — a ty jako kdysi tak krásná — co ještě děláme na tomto světě?"

Ale nechceme být teskní. Srdce je tak mladé, jak se člověk cítí! Přece rádi slýcháme naše důvěrně známé písně; i když jsou u mládeže odsuzovány jako „přesládlé". Ale i naše staré krásné lidové písně se občas vracejí. Slyšíme je v rozhlasových a televizních pořadech a dnes se nahrávají jako „folklor" na zlaté desky.

Proto mě obzvlášť potěšilo, že sám pan ministr zahraničí Walter Scheel v Cáchách (Aachen), ve veselé chvíli, zazpíval starou lidovou píseň: „Vysoko na žlutém voze — sedím vpředu u švagra..." Naše stará píseň z knih pro mládež a poutnických spolků (Wandervogel)...

„Slyším flétny a housle — veselé bručení basy, mladí lidé v kole tancují okolo lípy. Vířící listí ve větru, vše jásá a směje se a dovádí. Tak ráda bych zůstala u té lípy — ale vůz jede dál..."

Tak jednou pro každého z nás udeří hodina, kdy z této písně musí zazpívat poslední sloku...

„Jednou sedí kostlivec vysoko na voze vpředu, místo biče drží kosu, přesýpací hodiny místo trubky. Říkám vám sbohem, milí, kteří nechcete jet se mnou. Tak ráda bych zůstala — ale vůz jede dál." —

věta pokračuje na dalším listu ⟶