Ale ještě dnes stejně jako tehdy jaro těší všechny lidi, dokud se bude Země točit. I za sto let bude zase jaro.

Jedna teplá březnová neděle nás zavedla do lesa ke Stříbrnému potoku (Silberbach). Na svazích Rainbachu kvetl červený vřes.

Tak jsme si domů přinesli první jarní kytici.

I doma se s zimou skoncovalo. Nejdřív se vynesla kamínka, po nich zdvojená okna. V bytech hned bylo víc světla a víc prostoru. Pak začal každoroční jarní úklid, od půdy až po sklep. Tehdejší hadrové koberečky (Bandlbloarn) visely čerstvě vyprané na šňůrách na prádlo nebo na zahradních plotech.

O co lépe se dnes daří moderní ženě.

Všechny technické pomůcky jako klepače a vysavače stojí k dispozici pro luxusní koberce.

Jedné tradici jsem zůstala věrná — velikonoční bochánky (Osterlaibln) si peču vždycky ještě sama. Těsto na ně se dělá o něco lehčí než na těžký štolový, ale s velkým množstvím másla a vajec. Naši místní pekaři zaříznou do vykynutých bochánků palmovou ratolístku. Vypadá to hezky. Samozřejmě se velikonoční bochánky nechávají dopéct u pekaře. Když jsou hotové, člověk se sotva dočká, aby nakrojil ty vanilkovým cukrem posypané, vonící bochánky a ochutnal.

Velikonoční snídaně je stejně veselá na pěkně vyzdobeném stole. Kočičky vprostřed jako kytice. Šťavnatá velikonoční šunka a barevná vejce chutnají výborně.

I tady v Oberpfalzu je zvykem velikonoční procházka. Na velikonoční pondělí se tedy chodí do „Emauz", kde se kdysi vzkříšený Spasitel setkal se svými učedníky. Všichni lidé, které potkáte, mají přátelské sváteční tváře a jsou radostní v Pánu.

Na jedno bych ze svého dětství nechtěla zapomenout — na „velikonoční kůzlečí čas".

Ženy, tehdy ještě v dlouhých sukních a s šátky na hlavě, nosily v náručí ta roztomilá kůzlátka, která musela k řezníkovi. To žalostné „mééé, mééé" mi ještě dnes bolestně zní v uších. Přesto co naplat. Na velikonoční neděli chutnala pečená kůzlečí s dobrými moučnými knedlíky výborně.

Prostě všechno má své dobré i špatné stránky. — Velikonočního beránka nevyjímaje...

Specialitou pro znalce byly i zelené jarní polévky. Sbíraly se na ně úplně mladé bylinky. Řeřicha potoční, smetánka lékařská (pampeliška), kopřiva a jiné. Tyto polévky prý byly velmi zdravé a bohaté na vitamíny.

Mé babičce se u toho vždycky vybavily její vídeňské historky. Jako mladá dívka byla ve Vídni kuchařkou.

Jednou na týdenním trhu při nakupování si už nemohla vzpomenout, co jí „milostivá paní" objednala.

Trhovkyně jí nabízela: „Podívejte, slečno Pepperl — dneska bysme měly hezký kedlubnový karfiolek — nebo máslově měkkou kedlubnu, pěkný roketový salát" — ale kuchařce nic nenapadalo, co má koupit. Trhovkyně pak ztratila trpělivost, protože i jiní zákazníci chtěli přijít na řadu. Málem jí praskl límec: „Koukej se hnout, ty hloupá huso, ty saurampl!" Ano, to bylo ono — Saurampl. Šťovík měla kuchařka, Pepperl, koupit na jarní polévku. To jí ta „milostivá" objednala!

Babiččino tlusté břicho se při vyprávění třáslo smíchy. Smáli jsme se s ní, ať už kvůli tomu šťovíku nebo kvůli tlustému babiččinu bříšku.

věta pokračuje na dalším listu ⟶