⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Poté co mi dědeček musel slíbit, že se odsud určitě nehne, vydal jsem se přece jen na cestu. Ještě na mě zavolal: „Když se tě někdo zeptá, čí jsi, tak řekneš, že Alois je tvůj dědeček."
Tak jsem se svýma malýma nohama vydal na cestu. Pořád jsem se zastavoval a ohlížel se zpátky, jestli dědeček taky dodržel slovo a zůstal na stejném místě. Dokud jsem ho viděl, běžel jsem docela svižně. Trochu mi bylo divně, když jsem musel přejít malou proláklinu, protože tam mi dědeček zmizel z očí. Ale zřejmě mě přesto ten divný pocit hnal dál. Předpokládám, že to byla spíš žízeň, která mě trápila.
Najednou jsem stál před velkou dřevěnou vraty na dvůr. Zvědavě jsem se rozhlížel, protože z psa jsem měl přece jen velký respekt. Slyšel jsem, jak mi srdíčko buší až v krku. Ještě jsem nikdy nešel tak úplně sám do tak velkého domu a dětskýma očima se přece všechno vidí jako přes zvětšovací sklo. Teď jsem stál v chodbě domu. Z pootevřených dveří – tehdy jsem ještě nevěděl, kde je vlevo a kde vpravo – se linula nádherná vůně. Dveře se otvíraly dovnitř a zakrývaly tu část velké světnice, kde byla kamna. Tak jsem nikoho neviděl.
Na dědečkův pokyn jsem zaklepal na dveře. V témže okamžiku zazněl zpoza dveří od kamen krásný, měkký ženský hlas:
„Ano, chlapečku, odkud pak jdeš, jak se jmenuješ?" Přitom se na mě dívaly tak vzácně přívětivé oči z hezkého, vařením do růžova zbarveného obličeje, že jsem si myslel, že je to svatá Maria.
Byl jsem tím náhlým oslovením trochu vyděšený, protože jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Bylo mi skoro do pláče. Najednou jsem si připadal dědečkem opuštěný. Tak jsem ze sebe vykoktal: „Mám hlad!" To „prosím pěkně" jsem si ušetřil, možná to bylo i tím rozpakem, protože na tak přátelské přijetí jsem nebyl připravený. Mladá žena se ke mně přiblížila svým obličejem docela blízko a její měkká ruka mě pohladila po tvářích.
Sotva jsem vyslovil své přání, hned mi přisunuli židli a před ni malou stoličku. Stůl byl na mě totiž příliš vysoký, takže bych jíst mohl jenom vestoje na lavici. Přátelsky mě vyzvala, ať se posadím. Rychle přinesla talíř, na kterém byly poskládané ty nejkrásnější liwance. Místo vody jsem dostal obrovský hrnek – pro mé oči byl ten hrnek opravdu obrovský – s chladným mlékem. Hned jsem sáhl po hrnku s mlékem a bez zastavení jsem ho vypil. Pak jsem se chtěl hned vytratit, ale tak rychle jsem se odtamtud nedostal.
Mladá žena – tehdy jsem přece nevěděl, kdo to je – si sedla na židli vedle mě a začala se mě vyptávat. Přitom jsem z toho lahodného vaječného pečiva ještě leccos ukrojil.
große Strecke bis dorthin. Ich spürte mein Hungergefühl bei der Betrachtung des Wegs und dem Ungewissen, was da auf mich zukommen könnte, völlig schwinden. Das Essenverlangen war einfach weg. Ich hatte wohl den Mut verloren ohne den Großvater diesen weiten Weg zu gehen und mich von ihm trennen zu müssen. So sagte ich ganz scheinheilig zu ihm: „Aber Großvater, dort ist bestimmt ein Hund und da hab ich doch so sehr Angst." Der lachte aber nur. „Der Hund ist an der Kette, der tut dir nichts." Das klang so überzeugend und dem Großvater konnte man glauben. Also war es nichts mit meiner kindlichen List. Das dumme Gefühl im Bauch stellte sich auch wieder ein.
Nachdem mir der Großvater versprechen mußte, sich von hier ja nicht zu entfernen, machte ich mich doch auf den Weg. Er rief mir noch zu: „Wenn man dich fragt, wem du gehörst, dann sagst der Alois ist mein Großvater."
So stapfte ich mit meinen kleinen Beinen dahin. Immer einmal blieb ich stehen und schaute zurück, ob der Großvater auch Wort hielt und auf dem gleichen Platz weilte. Solange ich ihn sehen konnte, lief ich ganz flott dahin. Etwas komisch wurde es mir, als ich die kleine Senke durchschreiten mußte, denn da war der Großvater meinen Augen entschwunden. Aber anscheinend trieb mich doch das komische Gefühl voran. Ich nehme an, daß es mehr der Durst war, der mich plagte.
Plötzlich stand ich vor dem großen hölzernen Hoftor. Neugierig schaute ich mich um, denn vor dem Hund hatte ich doch sehr Respekt. Mein Herzchen hörte ich bis zum Halse schlagen. Ich war doch noch nie so mutterseelenallein in ein so großes Haus gegangen, und mit den Kinderaugen sieht ja alles wie durch ein Vergrößerungsglas aus. Nun stand ich im Hausgang. Aus einer offenstehenden Tür — damals wußte ich ja noch nicht wo links und rechts ist — drang ein wunderbarer Geruch. Die Türe ging nach innen und verdeckte den Teil der großen Stube, wo sich der Herd befand. So konnte ich niemanden sehen.
Auf des Großvaters Geheiß klopfte ich an die Türe. Im selben Augenblick ertönte eine schöne, weiche Frauenstimme vom Ofen hinter der Türe her:
„Ja Büblein, wo kommst du denn her, wie heißt du denn?" Dabei schauten mich zwei so selten freundliche Augen aus einem hübschen vom Kochdampf rosa gefärbten Gesicht an, daß ich meinte die hl. Maria sei es.
Ich war wohl ein bißchen erschrocken bei dieser plötzlichen Anrede, denn ich brachte keinen Laut heraus. Mir war es schier zum Heulen. Plötzlich kam ich mir vom Großvater im Stich gelassen vor. So stotterte ich denn los: „Hunger hab' ich!" Das Bittschön hatte ich mir erspart, vielleicht war es auch das Verlegensein, denn auf so einen freundlichen Empfang war ich doch nicht vorbereitet. Die junge Frau war mit ihrem Gesicht dem meinen ganz nahe gekommen, und ihre weiche Hand tätschelte mir über die Wangen.
Kaum hatte ich meinen Wunsch geäußert, da bekam ich auch schon einen Stuhl herbeigerückt und davor ein kleines Hockerl. Der Tisch war ja zu hoch für mich, daß ich nur auf der Bank stehend hätte essen können. — Freundlich wurde ich aufgefordert mich zu setzen. Schnell brachte sie einen Teller herbei, auf dem die allerschönsten Liwanzen aufgeschichtet waren. Statt Wasser bekam ich einen riesengroßen Topf — für meine Augen war der Topf so groß — mit kühler Milch dazu. Ich griff sofort zum Milchtopf und ohne Abzusetzen trank ich ihn aus. Danach wollte ich mich gleich aus dem Staube machen, aber so schnell kam ich doch nicht davon.
Die junge Frau — damals wußte ich ja nicht wer sie war — setzte sich auf einen Stuhl neben mich und fing an mich auszufragen. Dabei hatte ich von dem leckeren Eiergebäck doch noch einiges verzwickt.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.