Vzpomínka klučiny

Horký letní den. Slunce zářilo z temně modré oblohy, na které se nepohnul ani obláček, už brzy dopoledne. Za ruku svého dědečka jsem statečně cupital. Muselo mi tehdy být – bylo to v posledním roce světové války, kolem roku 1917 – asi pět let. Dodnes to vím: byl jsem unavený, hlad a žízeň se ozývaly čím dál trápivěji.

Pořád jsem se dědečka ptal, jestli už se konečně vůbec nedostaneme domů, že jsme přece na cestě už tak dlouho. Pro mě to každopádně byla už dlouhá doba, co jsem musel klopýtat vedle dědečka. Den předtím jsem s ním směl jet vlakem z Horního Slavkova (Schlaggenwald) do Schönwehru. Něco takového se stávalo zřídka a v té době to byl opravdu velký zážitek, směl-li člověk jet naším vláčkem.

Teď jsme byli na cestě domů. Už cesta ze Schönwehru, příkrý kopec nahoru, mi připadala jako výstup do nebe. Pro mé chápání to bylo pořádně dlouhé. Už delší chvíli jsem z výšky viděl špičku naší kostelní věže a pořád mi připadalo, že zůstává ve stejné vzdálenosti. Před sebou jsem už dávno viděl ležet Leßnitz. Tuhle vesničku znaly i ty nejmenší děti ve městečku, protože po ní byla dokonce pojmenována jedna ulička. Ta se prochodila už odmalička, obzvlášť když člověk bydlel hned na jejím kraji.

Když jsme teď míjeli první statek v Leßnitz, nechtěl jsem už dál. Kňoural jsem a culil se pořád dokola. Všechno dědečkovo dobré domlouvání už nepomáhalo. Nejspíš jsem něco žvatlal o jídle a pití. Na téhle cestě ale nebyla žádná studánka, ze které by se dalo napít. Tak si dědeček sedl na kraj cesty a vzal si mě na klín. Muselo to být kolem poledne, protože jsem slyšel naříkavý zvuk zvonku z naší kostelní věže. Jestli bylo 11, nebo 12 hodin, to jsem tehdy nedokázal poznat. Ale i ve vsi se rozezněl zvonek, ohlašující polední ticho. Tón toho zvonku jsem v pozdějších letech ještě často slýchával, když jsem jezdíval vlakem večer z Karlových Varů do Töppelesu a pak pěšky dál do Horního Slavkova. Jakmile jsem byl nahoře na Töppeleser Berg a byl v polovině výšky, zaznívalo to ke mně podle směru větru. Ten zvuk zvonu mi dodnes často zní v uších, protože jsem to zvonění slýchal v každém ročním období. Nejkrásnější to ale bylo za letních večerů. –

Teď jsem se ale ve svém vyprávění trochu odchýlil.

Seděli jsme oba v trávě, což se mi vlastně vůbec nelíbilo. Chtěl jsem přece zase domů, do domácích uliček, ke svým kamarádům na hraní. Pocit, že chci jíst, taky nepřestával ani přes dědečkovo domlouvání. Nejspíš jsem ho svým fňukáním přece jen obměkčil, protože najednou řekl a přitom ukázal rukou směrem k Hüaflovu statku (kdo by nerad vzpomínal na tu krásnou hrázděnou stavbu, která vždycky tak pěkně bíle vykukovala mezi ovocnými stromy, jež ji obklopovaly): „Teď půjdeš po pěšince k tomu statku. Až vejdeš dveřmi do domu, zaklepeš na první dveře, vstoupíš a pozdravíš. Řekneš: ‚Prosím pěkně, mám hlad, mohli byste mi dát něco k jídlu?'" Tuhle větičku jsem si musel opakovat několikrát, přitom mi div nepřešel hlad. „Něco ti už dají, i kdyby to byla jenom voda." Vstup na dvůr nebyl z místa, kde jsme stáli, vůbec vidět, protože ležel o něco níž a v šikmém směru. Pro mé dětské vnímání to byla velká vzdálenost až tam. Cítil jsem, jak mi při pohledu na tu cestu a při nejistotě, co mě tam může čekat, úplně mizí pocit hladu. Touha po jídle byla prostě pryč. Ztratil jsem odvahu jít bez dědečka tak daleko a muset se od něj odloučit. Tak jsem k němu pokrytecky řekl: „Ale dědečku, tam je určitě pes a já z toho mám takový strach." On se ale jen zasmál. „Ten pes je na řetězu, nic ti neudělá." Znělo to tak přesvědčivě a dědečkovi se dalo věřit. Takže z mé dětské lsti nic nebylo. Ten hloupý pocit v břiše se zase vrátil.

věta pokračuje na dalším listu ⟶