⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Poté co mi dědeček musel slíbit, že se odsud určitě nehne, vydal jsem se přece jen na cestu. Ještě na mě zavolal: „Když se tě někdo zeptá, čí jsi, tak řekneš, že Alois je tvůj dědeček."

Tak jsem se svýma malýma nohama vydal na cestu. Pořád jsem se zastavoval a ohlížel se zpátky, jestli dědeček taky dodržel slovo a zůstal na stejném místě. Dokud jsem ho viděl, běžel jsem docela svižně. Trochu mi bylo divně, když jsem musel přejít malou proláklinu, protože tam mi dědeček zmizel z očí. Ale zřejmě mě přesto ten divný pocit hnal dál. Předpokládám, že to byla spíš žízeň, která mě trápila.

Najednou jsem stál před velkou dřevěnou vraty na dvůr. Zvědavě jsem se rozhlížel, protože z psa jsem měl přece jen velký respekt. Slyšel jsem, jak mi srdíčko buší až v krku. Ještě jsem nikdy nešel tak úplně sám do tak velkého domu a dětskýma očima se přece všechno vidí jako přes zvětšovací sklo. Teď jsem stál v chodbě domu. Z pootevřených dveří – tehdy jsem ještě nevěděl, kde je vlevo a kde vpravo – se linula nádherná vůně. Dveře se otvíraly dovnitř a zakrývaly tu část velké světnice, kde byla kamna. Tak jsem nikoho neviděl.

Na dědečkův pokyn jsem zaklepal na dveře. V témže okamžiku zazněl zpoza dveří od kamen krásný, měkký ženský hlas:

„Ano, chlapečku, odkud pak jdeš, jak se jmenuješ?" Přitom se na mě dívaly tak vzácně přívětivé oči z hezkého, vařením do růžova zbarveného obličeje, že jsem si myslel, že je to svatá Maria.

Byl jsem tím náhlým oslovením trochu vyděšený, protože jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Bylo mi skoro do pláče. Najednou jsem si připadal dědečkem opuštěný. Tak jsem ze sebe vykoktal: „Mám hlad!" To „prosím pěkně" jsem si ušetřil, možná to bylo i tím rozpakem, protože na tak přátelské přijetí jsem nebyl připravený. Mladá žena se ke mně přiblížila svým obličejem docela blízko a její měkká ruka mě pohladila po tvářích.

Sotva jsem vyslovil své přání, hned mi přisunuli židli a před ni malou stoličku. Stůl byl na mě totiž příliš vysoký, takže bych jíst mohl jenom vestoje na lavici. Přátelsky mě vyzvala, ať se posadím. Rychle přinesla talíř, na kterém byly poskládané ty nejkrásnější liwance. Místo vody jsem dostal obrovský hrnek – pro mé oči byl ten hrnek opravdu obrovský – s chladným mlékem. Hned jsem sáhl po hrnku s mlékem a bez zastavení jsem ho vypil. Pak jsem se chtěl hned vytratit, ale tak rychle jsem se odtamtud nedostal.

Mladá žena – tehdy jsem přece nevěděl, kdo to je – si sedla na židli vedle mě a začala se mě vyptávat. Přitom jsem z toho lahodného vaječného pečiva ještě leccos ukrojil.