Vzpomínka klučiny
Horký letní den. Slunce zářilo z temně modré oblohy, na které se nepohnul ani obláček, už brzy dopoledne. Za ruku svého dědečka jsem statečně cupital. Muselo mi tehdy být – bylo to v posledním roce světové války, kolem roku 1917 – asi pět let. Dodnes to vím: byl jsem unavený, hlad a žízeň se ozývaly čím dál trápivěji.
Pořád jsem se dědečka ptal, jestli už se konečně vůbec nedostaneme domů, že jsme přece na cestě už tak dlouho. Pro mě to každopádně byla už dlouhá doba, co jsem musel klopýtat vedle dědečka. Den předtím jsem s ním směl jet vlakem z Horního Slavkova (Schlaggenwald) do Schönwehru. Něco takového se stávalo zřídka a v té době to byl opravdu velký zážitek, směl-li člověk jet naším vláčkem.
Teď jsme byli na cestě domů. Už cesta ze Schönwehru, příkrý kopec nahoru, mi připadala jako výstup do nebe. Pro mé chápání to bylo pořádně dlouhé. Už delší chvíli jsem z výšky viděl špičku naší kostelní věže a pořád mi připadalo, že zůstává ve stejné vzdálenosti. Před sebou jsem už dávno viděl ležet Leßnitz. Tuhle vesničku znaly i ty nejmenší děti ve městečku, protože po ní byla dokonce pojmenována jedna ulička. Ta se prochodila už odmalička, obzvlášť když člověk bydlel hned na jejím kraji.
Když jsme teď míjeli první statek v Leßnitz, nechtěl jsem už dál. Kňoural jsem a culil se pořád dokola. Všechno dědečkovo dobré domlouvání už nepomáhalo. Nejspíš jsem něco žvatlal o jídle a pití. Na téhle cestě ale nebyla žádná studánka, ze které by se dalo napít. Tak si dědeček sedl na kraj cesty a vzal si mě na klín. Muselo to být kolem poledne, protože jsem slyšel naříkavý zvuk zvonku z naší kostelní věže. Jestli bylo 11, nebo 12 hodin, to jsem tehdy nedokázal poznat. Ale i ve vsi se rozezněl zvonek, ohlašující polední ticho. Tón toho zvonku jsem v pozdějších letech ještě často slýchával, když jsem jezdíval vlakem večer z Karlových Varů do Töppelesu a pak pěšky dál do Horního Slavkova. Jakmile jsem byl nahoře na Töppeleser Berg a byl v polovině výšky, zaznívalo to ke mně podle směru větru. Ten zvuk zvonu mi dodnes často zní v uších, protože jsem to zvonění slýchal v každém ročním období. Nejkrásnější to ale bylo za letních večerů. –
Teď jsem se ale ve svém vyprávění trochu odchýlil.
Seděli jsme oba v trávě, což se mi vlastně vůbec nelíbilo. Chtěl jsem přece zase domů, do domácích uliček, ke svým kamarádům na hraní. Pocit, že chci jíst, taky nepřestával ani přes dědečkovo domlouvání. Nejspíš jsem ho svým fňukáním přece jen obměkčil, protože najednou řekl a přitom ukázal rukou směrem k Hüaflovu statku (kdo by nerad vzpomínal na tu krásnou hrázděnou stavbu, která vždycky tak pěkně bíle vykukovala mezi ovocnými stromy, jež ji obklopovaly): „Teď půjdeš po pěšince k tomu statku. Až vejdeš dveřmi do domu, zaklepeš na první dveře, vstoupíš a pozdravíš. Řekneš: ‚Prosím pěkně, mám hlad, mohli byste mi dát něco k jídlu?'" Tuhle větičku jsem si musel opakovat několikrát, přitom mi div nepřešel hlad. „Něco ti už dají, i kdyby to byla jenom voda." Vstup na dvůr nebyl z místa, kde jsme stáli, vůbec vidět, protože ležel o něco níž a v šikmém směru. Pro mé dětské vnímání to byla velká vzdálenost až tam. Cítil jsem, jak mi při pohledu na tu cestu a při nejistotě, co mě tam může čekat, úplně mizí pocit hladu. Touha po jídle byla prostě pryč. Ztratil jsem odvahu jít bez dědečka tak daleko a muset se od něj odloučit. Tak jsem k němu pokrytecky řekl: „Ale dědečku, tam je určitě pes a já z toho mám takový strach." On se ale jen zasmál. „Ten pes je na řetězu, nic ti neudělá." Znělo to tak přesvědčivě a dědečkovi se dalo věřit. Takže z mé dětské lsti nic nebylo. Ten hloupý pocit v břiše se zase vrátil.
Erinnerung eines Knirpses
Ein heißer Sommertag. Die Sonne strahlte von einem tiefblauen Himmel, an dem sich kein Wölklein bewegte, schon am frühen Vormittag. An der Hand meines Großvaters trippelte ich tapfer dahin. Ich dürfte damals — es war im letzten Weltkriegsjahr um 1917 herum — im fünften Lebensjahr gewesen sein. Ich weiß es noch heute: Ich war müde, Hunger und Durst hatten sich quälend bemerkbar gemacht.
Immer wieder fragte ich den Großvater, ob wir denn gar nimmer heimkämen, wir seien doch schon so lange unterwegs. Jedenfalls für mich war es schon eine lange Zeit, wo ich neben dem Großvater hertrippeln mußte. Ich durfte am Tage vorher mit ihm in der Eisenbahn von Schlaggenwald nach Schönwehr fahren. So etwas kam ja selten vor, und war es schon ein ganz großes Erlebnis zu damaliger Zeit mit unserer Bahn fahren zu dürfen.
Nun waren wir auf dem Heimweg. Schon der Weg von Schönwehr, den steilen Berg hinan, kam mir wie eine Himmelserkletterung vor. Das war für meine Begriffe recht lange. Ich sah schon eine ganze Weile von der Höhe aus unsere Kirchturmspitze und immer blieb sie für mein Gefühl in der gleichen Entfernung. Vor uns sah ich auch längst Leßnitz liegen. Dieses Dörfchen war ja den kleinsten Buben und Mädchen bekannt; denn im Städtchen war sogar eine Gasse danach benannt. Sie wurde schon ganz früh durchstreift, noch dazu, wenn man ganz am Rande der Gasse gewohnt hat.
Als wir nun am ersten Hof von Leßnitz vorbeikamen, da wollte ich nicht mehr weiter. Ich quängelte und grinte in einem fort. Alles gute Zureden des Großvaters half nichts mehr. Vermutlich habe ich von Essenwollen und Trinken gestammelt. Es gab aber auf diesem Weg kein Brünnlein, woraus man hätte trinken können. Da setzte sich der Großvater an den Wegrand und nahm mich auf seinen Schoß. Es dürfte um die Mittagszeit gewesen sein, denn ich hörte das Wimmern des Glöckleins von unserem Kirchturm. Ob es 11 Uhr oder 12 Uhr war, konnte ich damals nicht wissen. Aber auch im Dorf fing ein Glöcklein an mit seinem Geläute die Mittagsstille anzukünden. Den Ton dieses Glöckleins habe ich in den späteren Jahren noch oft vernehmen dürfen, wenn ich mit der Eisenbahn am Abend von Karlsbad nach Töppeles fuhr und dann zu Fuß weiter nach Schlaggenwald ging. Sobald ich am Töppeleser Berg oben war und mich auf halber Höhe befand, klang es je nach der Windrichtung herüber. Der Glockenton liegt mir heute noch oft in den Ohren, denn ich habe das Läuten zu jeder Jahreszeit vernommen. Am schönsten aber war es an den Sommerabenden. —
Nun bin ich aber von meinem Erzählen ein wenig abgewichen.
Wir beide saßen im Gras, was mir eigentlich gar nicht so gefiel. Ich wollte doch wieder heim in die heimischen Gassen zu meinen Spielgefährten. Das Gefühl essen zu wollen hörte auch nicht vom Zureden meines Großvaters auf. Vermutlich hatte ich ihn mit meiner Raunzerei doch sehr erweicht, denn plötzlich sagte er, und dabei wies er mit seiner Hand in die Richtung des Hüafl-Hofes (wer erinnert sich nicht gerne an diesen schönen Fachwerkbau, der immer so schön weiß durch die ihn umgebenden Obstbäume lugte): „Du gehst jetzt den Steig entlang zu dem Hof. Wenn Du bei der Haustüre reingehst, dann klopfst Du an die erste Tür, trittst ein und grüßt. Du sagst: „Bittschön ich habe Hunger, können Sie mir etwas zum Essen geben?" Dieses Sprüchlein mußte ich mehrmals aufsagen, dabei wäre mir fast der Hunger vergangen. „Man wird dir schon etwas geben, und wenn es Wasser ist". Der Hofeingang war von unserem Standort aus gar nicht zu sehen, denn der lag etwas tiefer und in abgeschrägter Richtung. Für mein Kindergefühl war es eine
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.