⟵ věta pokračuje z předchozího listu

…dojmy byly kladné. Žatecký kraj s honosnými statky a parními pluhy na polích v nás budil komplexy méněcennosti. Zbytky školní moudrosti opět ožily, když jsme projížděli kolem zámku Stern a byli upozorněni na bitvu na Bílé hoře. Zlatá Praha připomínala pražskou defenestraci, Kolín Velkého Fridricha a Špilberk u Brna pandurského velitele Trencka. V Beskydech jsme obdivovali zručnost pltníků na Váhu a korunou krajiny byly nakonec Vysoké Tatry, které v odlesku večerního červánku poskytovaly obraz majestátní vznešenosti. Nadšení nás však přešlo, když jsme byli na úpatí Karpat přivítáni v ubytovně pro svobodné nadávajícími poddůstojníky. Od jemnocitné milé mezi tyto řvoucí opice – hrůza.

Poté, co se provoz vžil, snesla se i tato doba. Především jsme poznali naše sousedy, Čechy, kteří se tehdy ještě tvářili krotce. Došlo to tak daleko, že jsme si navzájem půjčovali korunu na Zoru, když byl žold předčasně proflákaný. V zásadě to byli nevinní andílci z venkova, kteří ještě dokázali plakat, když jim dopis od maminky až příliš dával najevo touhu po jejich zlatém chlapci. Při jízdě na dovolenou jsme se potkávali s otci našich českých kamarádů, kteří přijížděli z jarmarku na selata a několik stanic dávali naše chabé jazykové znalosti tvrdě na zkoušku. Zvědavost těchto počestných spolucestujících jsme z naší strany uspokojovali bezostyšným vychloubáním. Každý kravský honák se vydával za velkého sedláka a každý dřevorubec za vrchního lesního. Bomba praskla, když jeden vtipálek označil otcovo povolání za biskupa. Tím jsme se prozradili jako potomci barona Prášila.

I matky našich hodných Čechů jsme příležitostně poznali. U těchto baculatých tetiček se člověk vyptával na to, jak se daří dcerám, nabízel se jako ženich a dostal košem, jakmile jsme se v témže dechu zeptali na věno. V kupé to byla často pořádná legrace, při níž nebylo znát nic z národnostních protikladů.

Jako každé propuštění z nucené situace byl i odchod od tohoto spolku svátkem radosti většího rozměru, který se všude oslavoval pořádnou pitkou.

Nyní nás měl znovu domov, ale bývalé modlitby ze slamníku nebyly vyslyšeny. Začalo klíčit símě, v němž jedni chtěli vidět spásu, druzí zase zánik Německa. Jednoho dne se člověk skutečně ocitl pod diktaturou politického hlavouna, jehož myšlenky vedly do pekla. Výhybky byly nastaveny špatně. Vůdci Čechů využili situace k „humánnímu" vysídlení. Za těchto okolností jsem se viděl nucen zamířit svou dosud propromarněnou existenci do přístavu manželství. Byla to hvězdná chvíle, když nám kněz řekl osudová slova: „Dokud vás smrt nerozdělí!", čímž jsem byl svázán s pečlivou hospodyňkou, po jejímž boku teprve bytí dostalo smysl a cíl.

Většina vysídlených se s danou situací smířila a provozuje nanejvýš ještě politické zahrádkářství, poté co beztak už žádný čaj nepomáhá proti trápení. Ale v zamyšlených chvílích se starší generace živí vzpomínkou. I tuto hru myšlenek s minulostí by však člověk neměl nechat zaznít nahlas. S duševní sounáležitostí s domovem se opět provozuje penězokazectví, když přirozeně dané city nabízí na burze štvaní lidu jako brutální revanšismus.

Heinrich Hess

věta pokračuje na dalším listu ⟶