⟵ věta pokračuje z předchozího listu
…dojmy byly kladné. Žatecký kraj s honosnými statky a parními pluhy na polích v nás budil komplexy méněcennosti. Zbytky školní moudrosti opět ožily, když jsme projížděli kolem zámku Stern a byli upozorněni na bitvu na Bílé hoře. Zlatá Praha připomínala pražskou defenestraci, Kolín Velkého Fridricha a Špilberk u Brna pandurského velitele Trencka. V Beskydech jsme obdivovali zručnost pltníků na Váhu a korunou krajiny byly nakonec Vysoké Tatry, které v odlesku večerního červánku poskytovaly obraz majestátní vznešenosti. Nadšení nás však přešlo, když jsme byli na úpatí Karpat přivítáni v ubytovně pro svobodné nadávajícími poddůstojníky. Od jemnocitné milé mezi tyto řvoucí opice – hrůza.
Poté, co se provoz vžil, snesla se i tato doba. Především jsme poznali naše sousedy, Čechy, kteří se tehdy ještě tvářili krotce. Došlo to tak daleko, že jsme si navzájem půjčovali korunu na Zoru, když byl žold předčasně proflákaný. V zásadě to byli nevinní andílci z venkova, kteří ještě dokázali plakat, když jim dopis od maminky až příliš dával najevo touhu po jejich zlatém chlapci. Při jízdě na dovolenou jsme se potkávali s otci našich českých kamarádů, kteří přijížděli z jarmarku na selata a několik stanic dávali naše chabé jazykové znalosti tvrdě na zkoušku. Zvědavost těchto počestných spolucestujících jsme z naší strany uspokojovali bezostyšným vychloubáním. Každý kravský honák se vydával za velkého sedláka a každý dřevorubec za vrchního lesního. Bomba praskla, když jeden vtipálek označil otcovo povolání za biskupa. Tím jsme se prozradili jako potomci barona Prášila.
I matky našich hodných Čechů jsme příležitostně poznali. U těchto baculatých tetiček se člověk vyptával na to, jak se daří dcerám, nabízel se jako ženich a dostal košem, jakmile jsme se v témže dechu zeptali na věno. V kupé to byla často pořádná legrace, při níž nebylo znát nic z národnostních protikladů.
Jako každé propuštění z nucené situace byl i odchod od tohoto spolku svátkem radosti většího rozměru, který se všude oslavoval pořádnou pitkou.
Nyní nás měl znovu domov, ale bývalé modlitby ze slamníku nebyly vyslyšeny. Začalo klíčit símě, v němž jedni chtěli vidět spásu, druzí zase zánik Německa. Jednoho dne se člověk skutečně ocitl pod diktaturou politického hlavouna, jehož myšlenky vedly do pekla. Výhybky byly nastaveny špatně. Vůdci Čechů využili situace k „humánnímu" vysídlení. Za těchto okolností jsem se viděl nucen zamířit svou dosud propromarněnou existenci do přístavu manželství. Byla to hvězdná chvíle, když nám kněz řekl osudová slova: „Dokud vás smrt nerozdělí!", čímž jsem byl svázán s pečlivou hospodyňkou, po jejímž boku teprve bytí dostalo smysl a cíl.
Většina vysídlených se s danou situací smířila a provozuje nanejvýš ještě politické zahrádkářství, poté co beztak už žádný čaj nepomáhá proti trápení. Ale v zamyšlených chvílích se starší generace živí vzpomínkou. I tuto hru myšlenek s minulostí by však člověk neměl nechat zaznít nahlas. S duševní sounáležitostí s domovem se opět provozuje penězokazectví, když přirozeně dané city nabízí na burze štvaní lidu jako brutální revanšismus.
Heinrich Hess
waren positiv. Das Saazerland, mit den protzigen Höfen und den Dampfpflügen auf den Feldern, weckten Minderwertigkeitskomplexe. Reste von Schulweisheit feierten Auferstehung, als wir Schloß Stern passierten und an die Schlacht am Weißen Berge gemahnt wurden. Die goldene Stadt erinnerte an den Fenstersturz, Kolin an den Großen Fritz und der Spielberg bei Brünn an den Pandurenführer Trenck. In den Beskiden bewunderten wir die Geschicklichkeit der Flößer auf der Waag und die Krone der Landschaft war schließlich das Hochgebirge der Hohen Tatra, welche im Widerschein des Abendrotes ein Bild majestätischer Erhabenheit bot. Die Begeisterung verging uns, als wir am Fuße der Karpaten in einem Junggesellenheim von fluchenden Unteroffizieren empfangen wurden. Vom zartfühlenden Liebchen unter diese Brüllaffen — entsetzlich.
Nachdem sich der Betrieb eingependelt hatte, wurde auch diese Zeit erträglich. Vor allem lernte man unsere Nachbarn, die Tschechen kennen, die sich damals noch zahm gaben. Es kam soweit, daß wir uns gegenseitig um ein Kč auf Zora anpumpten, wenn die Löhnung vorzeitig verjubelt war. Im wesentlichen waren es Unschuldsengel vom Lande, die noch weinen konnten, wenn ein Brief von Mamitschka deren Sehnsucht nach ihrem Goldjungen allzusehr zum Ausdruck gebracht wurde. Bei der Fahrt in den Urlaub trafen wir mit den Vätern unserer tschechischen Kameraden zusammen, die, vom Ferkelmarkt kommend, einige Stationen weit unsere schwachen Sprachkenntnisse auf eine harte Probe stellten. Die Neugierde dieser biederen Reisegefährten wurde unsererseits mit schamloser Angeberei befriedigt. Ein jeder Kuhpritscher gab sich als Großbauer aus und ein jeder Holzhauer als Oberförster. Die Bombe platzte als ein Luftikus den väterlichen Beruf mit Bischof bezeichnete. Damit waren wir als Münchhausens Nachkommen bloßgestellt.
Auch die Mütter unserer braven Tschechen lernten wir bei Gelegenheit kennen. Bei diesen molligen Trutschen erkundigte man sich nach dem Befinden der Töchter, bot sich als Hochzeiter an und wurde abgeblitzt, nachdem wir im gleichen Atemzuge nach der Mitgift forschten. Es war oft eine Mordsgaudi im Abteil, bei welcher von nationalen Gegensätzen nichts zu bemerken war.
Wie jede Entlassung aus einer Zwangslage war auch der Abschied von diesem Verein ein Freudentag größeren Ausmaßes, der allenthalben mit zünftigen Rauschen gefeiert wurde.
Nun hatte uns die Heimat wieder, doch die einstigen Strohsackgebete wurden nicht erhört. Eine Saat begann zu sprossen, in welcher die einen das Heil, andere wieder den Untergang Deutschlands erkennen wollten. Eines Tages befand man sich tatsächlich unter der Diktatur eines politischen Hitzkopfes, dessen Ideen ins Inferno führten. Die Weichen waren falsch gestellt. Die Führer der Tschechen nutzten die Situation zur „humanen" Aussiedlung. Unter diesen Umständen sah ich mich gezwungen, mein vertrödeltes Dasein in den Hafen der Ehe zu steuern. Es war eine Sternstunde, als uns der Priester die Schicksalsschwangeren Worte sagte: „Bis daß der Tod Euch scheide!", womit ich an eine fürsorgliche Hausfrau gebunden war, an deren Seite das Dasein erst Sinn und Zweck erhielt.
Der Großteil der Vertriebenen hat sich mit der gegebenen Situation abgefunden und treibt höchstens noch politische Kleingärtnerei, nachdem ja sowieso kein Tee mehr gegen Ach und Weh hilft. Doch in besinnlichen Stunden, zehrt die ältere Generation von der Erinnerung. Aber auch diese Gedankenspielerei mit der Vergangenheit sollte man nicht laut werden lassen. Mit der seelischen Verbundenheit mit der Heimat wird abermals Falschmünzerei getrieben, in dem man die naturgegebenen Gefühle an der Börse der Volksverhetzung als brutalen Revanchismus anbietet.
Heinrich Hess
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.