závěrečné modlení se odříkávalo ve starém pořadí sezení: nahoře rodiče, Schenkfritz a čeleď mimo dvůr, dole čeledín, domácí služebnictvo a děti, všichni s pohledem směrem k Božímu koutku. Po každé závěrečné modlitbě jsme my kluci hned zamířili směrem k mostku do vsi, dospělí zůstávali sedět ještě půl hodiny. Schenkfritz vyprávěl s chutí ty nejnovější vtipy, s legrací a smíchem se pak zas šlo do práce.
Krátce po první světové válce, v roce 1918, se Friedrich Schenk přestěhoval do Bečova, postavil si tam vilu a jeho obchod s uhlím vzkvétal ještě lépe než v Töppeles. Jako spolehlivý obchodník byl velmi zručný v bilancování svého podnikání, uměl vyvažovat náklady na reklamu s obchodními výdaji v přiměřeném poměru k obratu podle zákonných předpisů, a rostoucí zisk byl nevyhnutelným následkem. Jako obchodník měl obdivuhodného podnikatelského ducha a čistě lidsky veselou povahu, díky níž si všude získával přátele a příznivce. V prosinci 1941 pan Friedrich Schenk zemřel ve věku 62 let po kopnutí koně.
Franz Schuster
Erlangen, Paulistraße 12
Schlußgebet wurde in der alten Sitzreihe gesprochen: oben die Eltern, Schenkfritz und das Gesinde außerhalb des Hofes, unten Großknecht, Hausgesinde und Kinder, alle mit der Blickrichtung zum Herrgottswinkel. Nach jedem Schlußgebet schwirrten wir Buben sofort Richtung Brückl ins Dorf, die Erwachsenen blieben noch eine halbe Stunde sitzen. Schenkfritz erzählte mit Würze die allerneuesten Witze, mit Gaudi und Lachen ging man wieder an die Arbeit.
Kurz nach dem Ersten Weltkrieg im Jahre 1918 übersiedelte Friedrich Schenk nach Petschau, baute dort eine Villa und sein Kohlengeschäft blühte noch besser als in Töppeles. Als solider Kaufmann war er in seiner Geschäftsbilanzierung sehr geschickt, er verstand Werbekosten mit Geschäftsunkosten bei angemessener Umsatzrelation nach den gesetzlichen Bestimmungen auszugleichen, eine gesteigerte Ertragslage war die unausbleibliche Folge. Er hatte als Geschäftsmann einen erstaunlichen Unternehmungsgeist und rein menschlich ein heiteres Wesen, durch das er überall Freunde und Gönner gewinnen konnte. Im Dezember 1941 ist Herr Friedrich Schenk durch Hufschlag eines Pferdes im Alter von 62 Jahren gestorben.
Franz Schuster
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Jak to u nás na vsi bývalo
V čísle 108 našeho Heimatbriefu jsem na stranách 18—19 stručně vylíčil tři vývojové etapy naší obce. Starým rčením, které má i dnes stejnou platnost jako před 120 lety, chci zahájit vyprávění o 4. vývojové etapě našeho nezapomenutelného Töppeles z let 1898 až 1918 a o postavených domech č. 42—49: „Kdo staví u silnice, musí nechat lidi mluvit." Teprve z tohoto úhlu pohledu lze pochopit rozmanité, často dost bouřlivé debaty na všech polích — hospodářském, politickém i kulturním. Neustálý přírůstek i úbytek obyvatel, daný výhodnou dopravní polohou a půvabnou krajinou, vytvářel napětí mezi domácími a přistěhovalci, podobně jako jsme to všichni zažili při usazování v nové vlasti. K tomu se přidal ještě hospodářský rozmach obou hostinců v nové části obce „Üwarn Wassa" (Za vodou). Přes všechen neklid a názorové rozdíly si sedláci lámali hlavu, co by se dalo udělat, aby i střed vsi měl podíl na dobrých výdělcích. K povoláním a stavům, které ve vsi existovaly do roku 1897 — byly tři, a to zemědělci a lesníci, hoteliéři a hostinští a řemeslníci včetně živnostníků — nyní přibyl čtvrtý stav, který vešel do dějin: dělnická třída.
„Nádraží zakreslené pro obec Vrbičany musí být v Töppeles, náklady přitom nesmí hrát roli," řekla si příslušná obecní rada. Podmínky c. k. plzeňského ředitelství drah pro přeložení trati byly finančně tvrdé a značné. Musely se postavit tři mosty a zajistit pouliční osvětlení s noční hlídkou. Čistě z hospodářské rivality se stalo železniční stanicí Töppeles, a ne Vrbičany.
Dnešní zápisky vycházejí až do roku 1905 z toho, co jsem dobře poslouchal. Můj otec Hermann Schuster (1858/1937), dlouholetý představený obce (funkce se roku 1904 vzdal kvůli nemoci, do roku 1912 pak úřadoval Wenzel Ritter, dům č. 12, jako představený), byl ve služebních věcech, jako všichni Töppeleští, velmi mlčenlivý, zato má matka, rozená Tächl (1869/1955), pocházející z Vrbičan, byla hovornější. Jako kronikář nemohu a nesmím líčit věci tak, jak měly být, nýbrž tak, jak se skutečně staly. Musí-li se přitom vylíčit i něco nepříjemného, nedá se to změnit — rozhodující musí být, aby vše odpovídalo pravdě. Nemám v úmyslu čtenářům předstírat dobré staré časy, na to by mi bylo věnovaného času příliš líto, ale čtenář si má povšimnout, že každý dobrý i špatný skutek se dříve nebo později nějak vyplatí, musí se vymstít. O tom druhém případu bude více k přečtení v 5. vývojové etapě (příští číslo).
Nyní se pokusím vylíčit v časovém sledu všechny podstatné dění ve vsi od přelomu století až do zhroucení c. a k. monarchie. Kde je mnoho světla, je i mnoho stínu, proto ono úředně nařízené pouliční osvětlení. Ustrašení si ne zcela neprávem říkali: „Z tak nejisté krajiny se zase odstěhujeme." Tím chci zdůvodnit odchody a měli bychom to respektovat.
So wars bei uns im Dorf
In der Folge 108 unseres Heimatbriefes habe ich auf Seite 18—19 drei Entwicklungsstufen unseres Dorfes kurz geschildert. Mit dem alten Spruch, der heute noch wie vor 120 Jahren seine volle Gültigkeit hat, will ich mit der 4. Entwicklungsstufe unseres unvergeßlichen Töppeles der Jahre 1898 bis 1918 und den erbauten Häusern Nr. 42—49 beginnen: „Wer da bauet an den Straßen, der muß die Leute reden lassen". Erst aus dieser Sicht sind die wechselreichen, oft recht stürmischen Debatten auf allen Gebieten, wie wirtschaftlicher, politischer und kultureller Art, zu verstehen. Der stete Zu- und Abgang, bedingt durch die günstige Verkehrslage und die reizende Landschaft, schaffte eine Animosität zwischen den Einheimischen und Zugereisten, ähnlich wie wir es alle bei der Ansiedlung in der neuen Heimat erlebt haben. Hinzu kommt noch der geschäftliche Aufschwung der beiden Gaststätten im neuen Ortsteil „Üwarn Wassa". Trotz aller Unruhe und Meinungsverschiedenheiten grübelten die Bauern nach, was man tun könnte, um auch die Dorfmitte an die guten Erträgnisse heranzuführen. Zu den bis 1897 im Dorf vorhandenen Berufen und Ständen — es waren dies drei, und zwar die aus der Land- und Forstwirtschaft, die aus dem Hotel- und Gaststättengewerbe, sowie Handwerker einschließlich Gewerbetreibende — kam nun der in die Geschichte eingegangene vierte Stand, die Arbeiterklasse, hinzu.
„Der für die Gemeinde Gfell eingezeichnete Bahnhof muß nach Töppeles, Kosten dürfen dabei keine Rolle spielen", sagte sich der zuständе Gemeinderat. Die Auflagen der k. k. Bahndirektion Pilsen für die Verlegung waren in finanzieller Hinsicht hart und beträchtlich. Es mußten drei Brücken gebaut und für die Straßenbeleuchtung mit Nachtwache gesorgt werden. Aus reiner Rivalität wirtschaftlicher Art wurde Töppeles und nicht Gfell Bahnstation.
Die heutigen Aufzeichnungen stützen sich bis zum Jahre 1905 auf mein gutes Zuhören. Mein Vater Hermann Schuster (1858/1937) als langjähriger Ortsvorsteher (1904 wegen Krankheit niedergelegt, bis 1912 amtierte Wenzel Ritter, Haus Nr. 12, als Vorsteher), war in dienstlichen Sachen, wie alle Töppeleser, sehr schweigsam, dafür meine Mutter, geb. Tächl (1869/1955) aus Gfell stammend, gesprächiger. Als Chronikschreiber kann und darf es nicht meine Aufgabe sein, die Dinge so zu schildern, wie sie hätten sein sollen, sondern so, wie sie sich tatsächlich zugetragen haben. Wenn Unerfreuliches dabei berichtet werden muß, läßt sich das nicht ändern, entscheidend muß doch sein, daß alles der Wahrheit entspricht. Es liegt mir fern, den Lesern eine gute, alte Zeit vorzugaukeln, dafür wäre mir der Zeitaufwand viel zu schade, aber der Leser soll merken, daß jede gute oder schlechte Tat stets irgendwie und irgendwann sich bezahlt macht, sich rächen muß. In letzterem Fall wird in der 5. Entwicklungsstufe (nächste Folge) mehr zu lesen sein.
Ich will nun versuchen, über alle wesentlichen Dorfgeschehnisse nach einer zeitlichen Reihenfolge von der Jahrhundertwende ab bis zum Zusammenbruch der k. u. k. Monarchie zu berichten. Wo viel Licht, ist auch viel Schatten, daher die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.