závěrečné modlení se odříkávalo ve starém pořadí sezení: nahoře rodiče, Schenkfritz a čeleď mimo dvůr, dole čeledín, domácí služebnictvo a děti, všichni s pohledem směrem k Božímu koutku. Po každé závěrečné modlitbě jsme my kluci hned zamířili směrem k mostku do vsi, dospělí zůstávali sedět ještě půl hodiny. Schenkfritz vyprávěl s chutí ty nejnovější vtipy, s legrací a smíchem se pak zas šlo do práce.

Krátce po první světové válce, v roce 1918, se Friedrich Schenk přestěhoval do Bečova, postavil si tam vilu a jeho obchod s uhlím vzkvétal ještě lépe než v Töppeles. Jako spolehlivý obchodník byl velmi zručný v bilancování svého podnikání, uměl vyvažovat náklady na reklamu s obchodními výdaji v přiměřeném poměru k obratu podle zákonných předpisů, a rostoucí zisk byl nevyhnutelným následkem. Jako obchodník měl obdivuhodného podnikatelského ducha a čistě lidsky veselou povahu, díky níž si všude získával přátele a příznivce. V prosinci 1941 pan Friedrich Schenk zemřel ve věku 62 let po kopnutí koně.

Franz Schuster

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jak to u nás na vsi bývalo

V čísle 108 našeho Heimatbriefu jsem na stranách 18—19 stručně vylíčil tři vývojové etapy naší obce. Starým rčením, které má i dnes stejnou platnost jako před 120 lety, chci zahájit vyprávění o 4. vývojové etapě našeho nezapomenutelného Töppeles z let 1898 až 1918 a o postavených domech č. 42—49: „Kdo staví u silnice, musí nechat lidi mluvit." Teprve z tohoto úhlu pohledu lze pochopit rozmanité, často dost bouřlivé debaty na všech polích — hospodářském, politickém i kulturním. Neustálý přírůstek i úbytek obyvatel, daný výhodnou dopravní polohou a půvabnou krajinou, vytvářel napětí mezi domácími a přistěhovalci, podobně jako jsme to všichni zažili při usazování v nové vlasti. K tomu se přidal ještě hospodářský rozmach obou hostinců v nové části obce „Üwarn Wassa" (Za vodou). Přes všechen neklid a názorové rozdíly si sedláci lámali hlavu, co by se dalo udělat, aby i střed vsi měl podíl na dobrých výdělcích. K povoláním a stavům, které ve vsi existovaly do roku 1897 — byly tři, a to zemědělci a lesníci, hoteliéři a hostinští a řemeslníci včetně živnostníků — nyní přibyl čtvrtý stav, který vešel do dějin: dělnická třída.

„Nádraží zakreslené pro obec Vrbičany musí být v Töppeles, náklady přitom nesmí hrát roli," řekla si příslušná obecní rada. Podmínky c. k. plzeňského ředitelství drah pro přeložení trati byly finančně tvrdé a značné. Musely se postavit tři mosty a zajistit pouliční osvětlení s noční hlídkou. Čistě z hospodářské rivality se stalo železniční stanicí Töppeles, a ne Vrbičany.

Dnešní zápisky vycházejí až do roku 1905 z toho, co jsem dobře poslouchal. Můj otec Hermann Schuster (1858/1937), dlouholetý představený obce (funkce se roku 1904 vzdal kvůli nemoci, do roku 1912 pak úřadoval Wenzel Ritter, dům č. 12, jako představený), byl ve služebních věcech, jako všichni Töppeleští, velmi mlčenlivý, zato má matka, rozená Tächl (1869/1955), pocházející z Vrbičan, byla hovornější. Jako kronikář nemohu a nesmím líčit věci tak, jak měly být, nýbrž tak, jak se skutečně staly. Musí-li se přitom vylíčit i něco nepříjemného, nedá se to změnit — rozhodující musí být, aby vše odpovídalo pravdě. Nemám v úmyslu čtenářům předstírat dobré staré časy, na to by mi bylo věnovaného času příliš líto, ale čtenář si má povšimnout, že každý dobrý i špatný skutek se dříve nebo později nějak vyplatí, musí se vymstít. O tom druhém případu bude více k přečtení v 5. vývojové etapě (příští číslo).

Nyní se pokusím vylíčit v časovém sledu všechny podstatné dění ve vsi od přelomu století až do zhroucení c. a k. monarchie. Kde je mnoho světla, je i mnoho stínu, proto ono úředně nařízené pouliční osvětlení. Ustrašení si ne zcela neprávem říkali: „Z tak nejisté krajiny se zase odstěhujeme." Tím chci zdůvodnit odchody a měli bychom to respektovat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶