⟵ věta pokračuje z předchozího listu

I v jiných vyšších profesích se můžeme pochlubit řadou rodáků z Gfellu: Josef Klement (dům č. 17), vrchní inženýr pro pozemní a vodní stavitelství, Tübingen; Josef Heß, vedoucí úředník požární pojišťovny „Sv. Florián" v Chebu, naposledy v Darmstadtu; Josef Fischer, továrník ve výslužbě, Kahl am Main; Josef Tächl, vrchní poštmistr ve výslužbě, Waldkraiburg; Eduard Heß, inženýr strojírenství, Praha; Franz Markof, stavební technik, Neustadt a. d. Waldnaab; Albert Rohm, mistr provozu, Wieschershöfen; Josef Lenk, inženýr, St. Georgen (Schwarzwald); Adolf Hochberger, vrchní tajemník ve výslužbě, Mnichov; Adolf Hackl (padl za války), celní inspektor; Franz Schuster, učitel měšťanské školy, Cheb-Kynšperk nad Ohří.

Jak ukazuje tento přehled, bylo v Gfellu zastoupeno mnoho vyšších povolání. Jedině hornictví se nevěnoval žádný student. Snad to bylo vysokými náklady na studium a velkou vzdáleností hornických akademií. Přesto se do Gfellu přistěhoval a dlouho zde žil i střelmistr Johann Wienek, který se pak odstěhoval do nejdeckého kraje, aby tam našel uplatnění v hornictví.

(Pokračování příště)

Töppeleser zprávy — Veselý Schenkfritz

[obr] Friedrich Schenk

Veselý Schenkfritz. Krátce po založení porcelánky Korb & Malo v roce 1908 otevřel pan Friedrich Schenk, narozený 19. 9. 1879, z Horního Slavkova (Schlaggenwald) uhelný sklad u nádraží v Töppeles. Starší z nás si na tohoto veselého, úspěšného obchodníka jistě ještě dobře vzpomínají. Já mám to štěstí, že mohu vyprávět něco z dění během jeho desetiletého podnikání, protože pan Schenk se denně v poledne od 11.30 do 12.30 stravoval jako strávník na Lindnerově dvoře.

Znali ho široko daleko všichni pod jménem „veselý Schenkfritz". Byl ke každému zdvořilý a ochotný, i staré ženy oslovoval „milostivá" nebo „krásná slečno", šibalský duch se šelmovským humorem se mu dal vyčíst z očí. Kromě porcelánky patřily k jeho zákazníkům téměř všechny školy v okolních obcích. Uhlí pro tyto školy se dodávalo na obecní náklady, a nebylo zrovna levné. Většinou šlo o černé uhlí z revíru Moravská Ostrava nebo hnědouhelné brikety z falknovského revíru. Naše ženy, co sbíraly dříví, si při takových fůrách přišly na své, když se vozem drncalo a na silnici padaly velké lesklé kusy nebo lesklé kostky uhlí.

Během krátkých přestávek na odpočinek se pan Schenk obvykle zdržoval v nádražní restauraci; jako veselý společník byl u ostatních hostů oblíbený a rádi ho viděli. Když šly obchody dobře, býval přednosta stanice se zaměstnanci dráhy jeho obvyklými spolustolovníky, jejichž útratu často platil a započítával si ji ve svých knihách jako obchodní výdaje. Sedlákům a jejich pomocníkům z okolních obcí strkal, když měl dobrou náladu (a tu měl zpravidla), nenápadně do kapes peníze na jídlo a pití při zastávce v hospodě ve vsi nebo v jednom ze dvou hostinců „Üwarn Wassa", i drobné na mýtné za most. Pro mládež míval pan Schenk v kapsách svrchníku připraveno několik tabulek čokolády k rozdávání. Mě si obzvlášť oblíbil, protože už při prvním denním setkání cestou do školy do Horního Slavkova u „Kejfirla" jsem od něj dostal darem čtvrtku až polovinu tabulky. Přicházel každý všední den brzy kolem 7. hodiny do Töppeles, ještě před příjezdem prvního nákladního vlaku, a večer kolem 19. hodiny, po posledním nákladním vlaku, odcházel domů do Horního Slavkova.

věta pokračuje na dalším listu ⟶