⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] Hudební rodina z Gfellu

Na snímku zleva doprava: matka Klara Schöberlová, syn Manfred (úředník u vlády Středních Franků), otec Oskar Schöberl (policejní strážmistr v Ansbachu), syn Siegfried (studuje pozemní stavitelství na polytechnice v Norimberku), syn Horst (maturant a poručík v záloze, studuje cizí jazyky na univerzitě v Erlangen). Radujeme se z rodiny Schöberlových, která i přes rozhlas a televizi pěstuje dobrou domácí muziku.

vyzkoušely a jedna upovídaná žena toto tajemství ve slabé chvilce prozradila k pobavení mužského pohlaví. Účinek takového ošetření se nedal přehlédnout. Objevily moc své postavy a daly nám najevo, že se se zelenými mladíky nechtějí zahazovat.

„Musel by člověk umět tancovat, aby udělal dojem!" Ve velké světnici u Tickelů, která už dřív byla společenským srazištěm vesnické mládeže, začalo poskakování a šoupání do melodií z Oskarovy tahací harmoniky. Jeho umění bylo teprve v počátcích, takže nejeden falešný tón narušil třídobý takt. Hlavní věc ovšem byla, že se to točilo dokola. V Marii Tickelové jsme našli spolehlivou učitelku tance, a koho dostala do náruče, toho tak dlouho točila, dokud nepochopil základy tance. Děvčata se do toho pouštěla s ledovou vypočítavostí, aby si vychovala zálohu, kterou hodlala nasadit v případě případného ústupu starší elity.

Jak tanec, tak Oskarovo umění dělaly pokroky a sál – který nám, mládeži, byl zatím ještě zapovězen – se stal dalším cílem našeho úsilí. Dopadlo to, jak dopadnout muselo: hostinský Schuster přimhouřil oko a každou nedělní odpoledne byl sál plný „zelené omladiny", která se snažila uloupit život o další perlu z koruny. Za to vděčíme onomu drsnému policejnímu strážmistrovi z Ansbachu, který nám v letech dospívání svým uměním daroval tolik krásných chvil.