Starý kolovrat

Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf

Jako vysloužilý, sedřený kůň na jatkách, tak stál v komoře na haraburdí starý kolovrat: dětmi trápený, červotočem prožraný a starými lidmi zapomenutý. Jeho doba minula a jen z vyprávění stařenek občas zaplápolala – podobně jako jiskra dohasínajícího ohně – nějaká zmínka o kolovratu. Bývalo to hlavně tehdy, když se zpívala chvalozpěv na „staré dobré časy" vůbec a na přástky zvlášť. My děti jsme pak zbožně naslouchaly a litovaly jsme, že tuto večerní romantiku prý zavraždila postupující technika.

Pak přišla doba, kdy jsme přástky přece jen poznali na vlastní kůži. Bylo to za první světové války, kdy začaly být nedostatkové textilní suroviny. Vzpomnělo se na starý kolovrat a sáhlo se k svépomoci. Na polích všude stála modře kvetoucí rostlina, které se říkalo len. Do všech těch pracovních úkonů, od setí až po hotové plátno, se zde nemohu pouštět podrobněji – zaplnilo by to celý Heimatbrief. Jednoho pozdně podzimního dne pak na statku nastal nevšední ruch. Zpod starého harampádí se vylovily lamače, vochle a mykačky, z pece se vytáhly usušené svazky lnu a na mlatě lámaly len čtyři až pět žen. Babička se cítila mistryní oboru a poroučela pomocnicím jako šikovatel rekrutům. Na žebřinách a oj žebřiňáků pak visely stříbřitě lesklé svazky lnu.

Laika by mohlo zajímat, že jako přádní vlákno se počítal jen vnější plášť lnu. Stonek rozdrcený lamačem na koudel se nazýval „Ogna" (Anger). Byl to bezcenný odpad, který zlomyslná mládež využívala k tomu, aby tajně zasnoubené párečky vyzradila. Ráno na svatého Ondřeje se pak nacházely chodníky poznačené koudelí od statku ke statku, kterým se symbolicky říkalo „šibalské cestičky". Už časně zrána bylo možné pozorovat postižené vesnické dívky, jak s koštětem horlivě zametají zrádnou stopu nočního strašení, než si toho stačí povšimnout veřejnost. Byly ale i dívky, kterým nebylo proti mysli, že šibalská cestička upoutá pozornost na těžkopádného chasníka, kterému chyběla odvaha vydat se k okénku panny sám.