Tam, kde po staletí sídlili jen Němci, žijí dnes Češi, Slováci, Cikáni, Rumuni a Maďaři. Sudetští Němci tvoří všude jen zanedbatelné menšiny. Že ve Vejprtech [Weipert] je dokonce německý starosta, je unikát. Plánovitě a s velkou horlivostí se v uplynulých 17 letech usilovalo vymýtit vše, co připomíná německou minulost naší vlasti. Sudetští Němci, kteří zůstali v domově, smějí pro Prahu používat německé označení Prag. Avšak pro místa své sudetoněmecké vlasti tito – podle ústavy údajně rovnoprávní – obyvatelé nesmějí používat prastará označení jako Karlsbad, Schlaggenwald nebo Schlackenwerth, nýbrž Karlovy Vary, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Ostrov. Místa, která se do roku 1938 v češtině nazývala Falknov (Falkenau) nebo Funkštejn (Funkenstein), byla podruhé počeštěna na Sokolov a Háj. Stará říšská města Cheb, které je s německými dějinami spjato mnohem déle než například bývalé říšské hlavní město Berlín, dostávají místo starého městského znaku s německou říšskou orlicí v mřížovaném poli nový znak, který má připomínat husitskou minulost (!!!) tohoto města. I v nekapitalistickém Československu se ovšem ukazuje, že nejcitlivějším ze všech orgánů je peněženka. Protože „lázeňské město Karlovy Vary" nikoho nepřilákalo, zkouší se to teď nově s „lázeňským městem Karlsbad neboli Carlsbad" a je se ochoten kvůli případným západním hostům leccos z „socialistických vymožeností" škrtnout. Prvním krokem k tomu bylo přejmenování světoznámého bývalého hotelu Pupp, který se od roku 1945 z vděčnosti k „osvoboditelům" jmenoval Hotel Moskva, na Hotel Moskva-Pupp. Vedle toho si řada dříve vyhledávaných firem naší vlasti podržela staré firemní názvy, například ZKW (Zettlitzer Kaolinwerke – Sedlecké kaolinové závody), H & C (Haas & Czjzek, porcelánka Horní Slavkov), Moser (sklárny Mírová), EPIAG (porcelánky v okolí Karlových Varů).

Všude v širém kraji vtiskl „mír" od roku 1945 zemi svou pečeť. Celé obce zmizely z povrchu zemského, například Zlatá (Gfell), protože nikdo z nově příchozích – vlastními českými spoluobčany opovržlivě nazývaných „zlatokopové" – nechtěl vykonávat trvalou a tvrdou práci, a především pravděpodobně proto, že nikdo neví, jak dlouho rychle nabytý blahobyt v sudetoněmeckém území může trvat. „Tisíciletá říše" trvala jen 12 let, přátelství se Sovětským svazem mělo trvat „na věčné časy", a přitom se už od osvobozeneckého roku 1945 neustále marně přemýšlí, jak se od něho nejlépe osvobodit. Koho ještě může udivovat, že zbylí sudetští Němci, státní občané třetí kategorie, chtějí z nynějších strašidelných vesnic – kdysi upravených chebských obcí – přesídlit do Spolkové republiky?

věta pokračuje na dalším listu ⟶