Velikonoční ohlédnutí
Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Tak jsme zase jednou tady. Velikonoce jsou tu, jaro klepe na dveře, a s probouzející se přírodou se i ve mně znovu hlásí ty pocity, které bychom mohli nazvat steskem po domově. A tak jako já, čerpají jistě mnozí o Velikonocích z pramene vzpomínek. Když v bezesných nocích zpívá jarní vítr v telefonních drátech, mám často pocit, jako by mě volala rodná hrouda. Pak se do mé duše jako dobrá víla vkrádá minulost, kolébá mě ve vzpomínkách a šeptá mi: „Vzpomínáš si ještě?"
S chabým nadšením vytahuje bývalý sedlák brzy ráno svůj moped z kůlny, aby jel do práce, která mu je cizí. Napravo i nalevo od silnice vidí, jak po polích spěchají traktory. Srovnává je se svými dřívějšími „tahouny" (voly) z domova, kteří zajišťovali pohodové pracovní tempo, při němž bylo ještě místo na zadumání. V duchu slyší veselé šplouchání luční strouhy a trylkování skřivana. Vedle silných pupenů na stromech a keřích vidí milostné hrátky pěnkav a králíčků. Ví, co to všechno znamená: probouzení přírody.
Na mezi stojí dcerka souseda z vedlejšího pole a zpívá „Panenko, jsi má hvězdička", zatímco nedaleko na svahu se přeskakujícím hlasem marně snaží o jodlování mladý pasáček. Stařec se namáhavě belhá po polní cestě, opřený o hůl. Láskyplně přejíždí pohledem po ozimech, jejichž zakořenění zkoumá hrotem hole. Kriticky si prohlíží vlhce se lesknoucí lány, které ještě nejsou zralé na jarní setí. Je sedlákem tělem i duší; ještě jednou chce — možná naposledy — ucítit tep matky Země, než složí svou unavenou hlavu do jejího klína k poslednímu odpočinku.
V devět hodin zavyje siréna kožedělné továrny v Horním Slavkově (Schlaggenwald). „Seffa houká," zamumlá si oráč pro sebe, zastaví svá tažná zvířata povelem „Óhá", usedne na pluh a sní svou svačinu. V tuto dobu bylo za bezvětří slyšet nejméně 13 továrních sirén. Nejvzdálenější z nich byly ty z Chodova a Nové Role, nejhlasitější siréna Chemičky a Kaiserschachtu (dolu).
Kolem projde zaječí nevěsta, dvořená mnoha nápadníky, předvede tichému divákovi artistické, akrobatické představení, rozdá svým nápadníkům pár políčků a stydlivě s nimi zmizí na kraji nedalekého lesa. Štěkot psů prozradí, že listonoš koná v obci svou denní pochůzku. Je nejnenáviděnějším člověkem mezi vesnickými psy. Pomalu je čas k odpočinku. Vždyť už brzy budou vesnicí procházet chlapci s řehtačkami a se svými klapačkami a rachotícími bedýnkami ohlašovat poledne, protože místní zvonek mlčí až do Bílé soboty.
Osterlicher Rückblick
Von Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Nun sind wir wieder einmal soweit. Ostern ist da, der Frühling steht vor der Tür und mit der erwachenden Natur regen sich auch bei mir wieder jene Gefühle, die man als Heimweh bezeichnen könnte. Und so wie ich werden wohl viele zur Osterzeit aus dem Born der Erinnerung schöpfen. Wenn in schlaflosen Nächten der Frühlingswind in den Leitungsdrähten singt, kommt es mir oft vor, als riefe mich die heimatliche Scholle. Dann schleicht sich wie eine gütige Fee die Vergangenheit in meine Seele, wiegt mich in der Erinnerung und flüstert mir zu: „Denkst Du noch daran?"
Mit geringer Begeisterung zerrt der ehemalige Bauer am frühen Morgen sein Moped aus der Remise, um zur berufsfremden Arbeit zu fahren. Rechts und links neben der Landstraße sieht er das Hasten der Traktoren auf den Feldern. Er zieht Vergleiche zu seinen „Schleppern" (Ochsen) einst daheim, die für ein gemütliches Arbeitstempo sorgten, bei dem noch Raum für die Besinnlichkeit war. Im Geiste hört er das muntere Geplätscher des Wiesenbächleins und das Trillern der Lerche. Er sieht neben den kraftstrotzenden Knospen an Baum und Strauch das Liebesspiel der Finken und Goldhähnchen. Er weiß, was dies alles bedeutet: Das Wiedererwachen der Natur.
Am Feldrain steht des Grundnachbar Töchterlein und singt „Puppchen, du bist mein Augenstern", während unweit am Berghang einem stimmbrüchigen Hütjungen das Jodeln nicht gelingen will. Ein Greis schleppt sich, am Stock gestützt, mühsam den Feldweg entlang. Liebevoll streicht sein Blick über die Wintersaaten, deren Verwurzelung er mit der Stockspitze untersucht. Kritisch mustert er die feuchtglänzenden Schläge, die zur Frühjahrsbestellung noch nicht reif sind. Er ist Bauer mit Leib und Seele; noch einmal will er — vielleicht zum letzten Mal — den Pulsschlag der Mutter Erde fühlen, bevor er sein müdes Haupt in deren Schoß zur letzten Ruhe legt.
Um neun Uhr heult die Sirene der Lederfabrik in Schlaggenwald. „Die Seffa brummt", murmelt der Ackersmann in sich hinein und hält seine Zugtiere mit einem „Ohaa" an, setzt sich auf den Pfluggründl und verzehrt sein Jausenbrot. Um diese Zeit konnte man bei Windstille nicht weniger als 13 Werkssirenen hören. Die weitesten von ihnen waren die von Chodau und Neurohlau, die lautesten die der Chemischen und des Kaiserschachtes.
Eine von vielen Verehrern umworbene Hasenbraut kreuzt auf, gibt dem stillen Zuschauer eine artistisch akrobatische Vorstellung, teilt Backpfeifen an ihre Freier aus und verschwindet mit ihnen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.