Když zvoní velikonoční zvony...

Když zvoní velikonoční zvony, slaví křesťanská církev vzkříšení Páně. I příroda se v tu dobu probouzí ze svého dlouhého zimního spánku. Všude se zelená a raší, nový život se dere ze staré matky země. A tak jako se příroda naplňuje novou silou, měl by i člověk svěže a odvážně začít nový život, čerpající sílu z nepomíjivých hodnot ducha a odvracející se od uctívání materialismu. Náš takzvaný blahobyt nám sice daroval veškeré myslitelné pohodlí, ale zároveň v nás zabil vznešenou ctnost skromnosti a přivedl materiální touhu do bezmezných rozměrů. Kéž bychom si konečně při zvuku velikonočních zvonů uvědomili, že neukojitelná chtivost po hmotných statcích nás všechny vede do záhuby. Jen obrácením se k duchovním a mravním hodnotám můžeme jako lidé obstát. Právě my, vyhnaní z domova, jsme těžký osud vyhnanství zvládli jen díky mravním silám, které nám dala stará vlast. Kdybychom byli rozmazlení blahobytem, neznali bychom pracovitost ani zdatnost. Stali bychom se obětí falešných proroků. Ale naše skromnost nás zachránila. Kéž nám velikonoční zvonění všem daruje toto poznání, a s ním i vůli ke skromnosti. Tuto skromnost potřebujeme jak my jako národnostní skupina, tak celý německý národ, chceme-li zvládnout nebezpečí a obtíže budoucnosti a zabránit tomu, abychom byli bezohlednými štváči zneužiti jako bezvolný nástroj. Mysleme především na to, že svoboda je nejvyšším dobrem člověka. Materiální touhou však tuto svobodu můžeme snadno ztratit. Nechme se proto při zvuku velikonočních zvonů vést k vnitřnímu zamyšlení, abychom nalezli správnou míru věcí, a tím i správnou cestu do budoucnosti.