Velikonoční ohlédnutí

Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf

Tak jsme zase jednou tady. Velikonoce jsou tu, jaro klepe na dveře, a s probouzející se přírodou se i ve mně znovu hlásí ty pocity, které bychom mohli nazvat steskem po domově. A tak jako já, čerpají jistě mnozí o Velikonocích z pramene vzpomínek. Když v bezesných nocích zpívá jarní vítr v telefonních drátech, mám často pocit, jako by mě volala rodná hrouda. Pak se do mé duše jako dobrá víla vkrádá minulost, kolébá mě ve vzpomínkách a šeptá mi: „Vzpomínáš si ještě?"

S chabým nadšením vytahuje bývalý sedlák brzy ráno svůj moped z kůlny, aby jel do práce, která mu je cizí. Napravo i nalevo od silnice vidí, jak po polích spěchají traktory. Srovnává je se svými dřívějšími „tahouny" (voly) z domova, kteří zajišťovali pohodové pracovní tempo, při němž bylo ještě místo na zadumání. V duchu slyší veselé šplouchání luční strouhy a trylkování skřivana. Vedle silných pupenů na stromech a keřích vidí milostné hrátky pěnkav a králíčků. Ví, co to všechno znamená: probouzení přírody.

Na mezi stojí dcerka souseda z vedlejšího pole a zpívá „Panenko, jsi má hvězdička", zatímco nedaleko na svahu se přeskakujícím hlasem marně snaží o jodlování mladý pasáček. Stařec se namáhavě belhá po polní cestě, opřený o hůl. Láskyplně přejíždí pohledem po ozimech, jejichž zakořenění zkoumá hrotem hole. Kriticky si prohlíží vlhce se lesknoucí lány, které ještě nejsou zralé na jarní setí. Je sedlákem tělem i duší; ještě jednou chce — možná naposledy — ucítit tep matky Země, než složí svou unavenou hlavu do jejího klína k poslednímu odpočinku.

V devět hodin zavyje siréna kožedělné továrny v Horním Slavkově (Schlaggenwald). „Seffa houká," zamumlá si oráč pro sebe, zastaví svá tažná zvířata povelem „Óhá", usedne na pluh a sní svou svačinu. V tuto dobu bylo za bezvětří slyšet nejméně 13 továrních sirén. Nejvzdálenější z nich byly ty z Chodova a Nové Role, nejhlasitější siréna Chemičky a Kaiserschachtu (dolu).

Kolem projde zaječí nevěsta, dvořená mnoha nápadníky, předvede tichému divákovi artistické, akrobatické představení, rozdá svým nápadníkům pár políčků a stydlivě s nimi zmizí na kraji nedalekého lesa. Štěkot psů prozradí, že listonoš koná v obci svou denní pochůzku. Je nejnenáviděnějším člověkem mezi vesnickými psy. Pomalu je čas k odpočinku. Vždyť už brzy budou vesnicí procházet chlapci s řehtačkami a se svými klapačkami a rachotícími bedýnkami ohlašovat poledne, protože místní zvonek mlčí až do Bílé soboty.

věta pokračuje na dalším listu ⟶