⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Čtyři lidé tam chodili dovnitř a ven: muž, mladá žena, dítě a stará babička. S tou jsem byl nejlépe obeznámen, neboť většinu dne hospodařila v obytné kuchyni a byla to také ona, kdo určoval, kdo z nás musí sloužit.

Při nasazení brzy ráno panoval ve všem spěch a chvat. V horlivé činorodosti nalévala stará žena, jak odpovídalo mému určení, jednou nebo i vícekrát do mého bříška známý, tmavý, horký a aromatický nápoj, jenž se v této zemi nazývá, případně vyslovuje, „Kaffée" či „Káffee". Členové rodiny, shromáždění kolem snídaňového stolu, přidávali podle zvyku a chuti do posilujícího nápoje mléko a cukr, směs míchali malou lžičkou jednou rychle, jindy zasněně, a sahali podle chuti a nálady po chlebu s máslem a marmeládou, po koláči a pečivu. Když přišli hosté, sedalo se odpoledne ležérně k útulné kávové tabuli. Tak si každý po svém vychutnal vonící „elixír". Mně to bylo vhod. Po každém použití nás, „hrnečky", důkladně umyli a při utírání se opět postarali o vznešený lesk.

Léta ubíhala v rovnoměrném rytmu svých dní. Kdysi – muselo to být na jaře 1946 – nastal neklid. Musel jsem opustit své hezké místo ve skleněné skříni. Strčili mě s dalšími třemi sourozenci do temného a úzkého vězení mezi prádlem, takže jsem sotva dostával vzduch a bylo mi zle. Zachvátila mě panika, bál jsem se o život, vždyť vím, že mám od přírody jistou křehkou konstituci. Neslyšel jsem také nic. Čas, který jsem tam musel vydržet, mi připadal jako celá věčnost. Konečně jsem opět spatřil denní světlo a s radostí zjistil, že jsem na těle i údech zůstal zdráv. Ale všechno kolem mě se úplně změnilo. Nestál jsem už za sklem, nýbrž spolu se svými třemi sourozenci na staré komodě v přítmí komory. Vedle nás se nacházely také čtyři talíře, které jsem ještě znal z doby ve skleněné skříňce, a několik hrnců, pekáč a různé potraviny. Znovu jsem spatřil čtyři známé tváře svých majitelů a k tomu tvář cizí, kterou jsem dosud nikdy neviděl. Byl to starší muž, jemuž říkali „hospodář" a jenž mluvil zcela jiným nářečím.

Nyní jsem měl každý den službu, stejně jako mí tři sourozenci a čtyři hluboké talíře, neboť nás bylo vždy jen po čtyřech. Starou paní jsem vídal stále vzácněji, až jsem ji jednoho dne už nezahlédl vůbec. Kam asi zmizela? Teď měl obvykle jeden ze sourozenců volno, nebo nás pověřili jinými úkoly. Tak jsem směl jednou i do obchodu, kde mi naplnili bříško marmeládou. V krámě jsem se náhle stal středem pozornosti, protože jsem byl tak hezký. Všichni zákazníci si mě chtěli prohlédnout, někteří mě chtěli mít. Má majitelka zdůraznila, že nejsem na prodej. Odmítla i výměnu za libru dobrého másla. Jednou jsem musel pojmout kysané zelí, jindy sloužit jako nádoba na „smetanu". Zneužili mě i jako pokladničku na drobné.

Postupem času mě dva mí sourozenci opustili. A má poslední zbylá sestra se jednoho dne vrátila ze své služby bez ucha. Nad tím jsme byli oba velmi smutní.

Od nějaké doby jsme dostali přírůstek – přidalo se k nám několik nevlastních sourozenců. Mezitím jsme opět stáli ve skutečné kuchyňské skříni, ta ale měla mléčné sklo, takže jsem nemohl rozeznat, co se venku děje.

Protože jsem však i přes svůj pokročilý věk byl ještě celkem hezký, padla volba na mě, kdykoli bylo třeba posloužit květinám jako váza. S nimi jsem rychle uzavíral přátelství, bohužel však pokaždé jen krátkého trvání. Zvlášť jsem miloval pestré kytice s krátkými stonky a čajové růže.

Jednoho dne mě opět uvrhli do temného vězení, takže mi netušilo nic dobrého. Postavili mě tam na zaprášenou polici mezi jiné, mně neznámé věci. Jen jedna stejně stará žehlička je tu se mnou, kterou znám už dlouho. My dva si často vyprávíme o životě a útrapách. Čas od času k nám přijde poněkud starší žena, v níž se domnívám poznávat tehdejší dítě. Otevřenými dveřmi padá do temné místnosti jasné světlo. Zůstane před námi chvíli stát a zamyšleně nás pozoruje. Pak jí kolem úst zahraje vědoucí úsměv, než za sebou tiše zavře dveře a nechá nás zase o samotě.

P., podle příspěvku Marie Jäger v KZ 2/11

věta pokračuje na dalším listu ⟶

93. narozeninám dne 1. 12. Fanny Kress (Stark), Caritasheim St. Hedwig, Marienstr. 2, 91275 Auerbach i.d.Opf. – 92. narozeninám dne 7. 12. Franziska Heinzl (Lochner), Josef-Otto-Kolb-Str. 1, 91275 Auerbach i.d. Opf. – 83. narozeninám dne 21. 10. Christiane Fechter (Gf), 60 East 735, South Centerville, Utah 84014, USA. – 83. narozeninám dne 2. 11. Josef Wawersich, Trifelsstr. 16, 76846 Hauenstein. – 83. narozeninám dne 4. 11. Hans Gröschl, Am Steiberg 18, 64739 Höchst i. Odw. – 83. narozeninám dne 29. 11. Herbert Jakob, Römerhofstr. 1, 64823 Groß-Umstadt. – 80. narozeninám dne 18. 10. Karl Markoff, Deininger Weg 32a, 92318 Neumarkt/Opf. – 80. narozeninám dne 2. 11. Franz Scharnagl, Schlierachstr. 14, 83727 Schliersee. – 79. narozeninám dne 30. 11. Rudolf Schmieger, Kemptener Str. 42, 87509 Immenstadt. – 78. narozeninám dne 3. 11. Günter Fechter (Gf), Hofstädterstr. 9, 96242 Sonnefeld. – 77. narozeninám dne 5. 11. Marianne Graebel (Stark), 11440 Seaton Rd, Richmond, B.C., Canada. – 71. narozeninám dne 15. 11. Kurt Tschamler, Hechtweg 6, 84032 Altdorf/Ndb. – 66. narozeninám dne 3. 11. Ernst Günther, Wildenauer Str. 1, 82467 Garmisch-Partenkirchen.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Hrob doma – cesta k němu je tak dlouhá, tam, odkud mě kdys vyhnali z domu a dvora. V daleké zemi žiji už dlouhý čas; předkům zůstala jen domovská hlína.

Hrobku svých milých, zarostlou popínavým rostlinstvem, poznávám ještě, jak jsem ji viděl jako dítě. Kytice astrů je pozdrav a němý můj dík těm, kdo už dávno odešli domů navždy.

Cítím se cizí, přesto blízko svým kořenům – zapouštějí hluboko v minulosti kořeny: hry dětství a to, co se stalo potom; jen mrtvým bylo utrpení ušetřeno.

Na svahu kopce, převýšen věží, leží opuštěno naše pole hrobů, obklopeno zdivem, ohlodaným časem – tichý háj v hlučném světě.

Kříže trčí nakřivo z vysoké trávy, mnohý šedý kámen už nenese jméno, a pár uschlých karafiátů stojí ve skle, zpustlé, němé hroby – pusté a prázdné.

Zvon mlčí už mnoho let, knězovo požehnání hrobu zůstává odepřeno; kříž spálen, zmrzačen Boží Syn – další bezpráví, nebi budiž žalováno!

Pestré listí přikrývá pahorky, z údolí stoupá první mlha, na hřbitově mizí poslední záře; Dušičkový den se sklání k noci.

Loučení se blíží, má modlitba končí – svíce připomíná pomíjivost – duším ať je ze srdce vyprošen pokoj! Vzpomínka mi dává útěchu a doprovod.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶