Schlaggenwald (Horní Slavkov), největší ze tří bývalých hornických měst, se pak ohlásil starým železničním mostem u Horní ulice. Za ním z toho, co znám ze světa svého dětství, bohužel zůstaly jen útržky, a z nové čtvrti, vzniklé v socialistické éře s těžbou uranové rudy, není ze staré silnice vidět prakticky nic.

Trvalý déšť nám bohužel dovolil jen rozsáhlejší okružní jízdu místo plánované procházky. Těch několik dochovaných historických budov je, většinou jen navenek, v poměrně slušném stavu, a německo-český průvodce po městě to neopomíjí podrobně zmiňovat. Tím zklamávající je stav obou historicky významných kostelů, především kostela sv. Jiří, jednoho ze symbolů Horního Slavkova. Obnovený a přístupný ochoz na věži zachovává zdání, a nově pokrytá střecha brání dalšímu chátrání téměř pětisetletého kostela. Do zřejmě stále zříceninového nitra kostela však nahlédnout nebylo možné. Uprostřed rozpadajícího se hřbitova zůstal celkově dojem opuštěnosti a nedostatku sounáležitosti s ctihodnými svědectvími domova. Škoda, i Horní Slavkov by měl asi staré kostely, které stojí za vidění. O podobě starého města dává ještě něco tušit výhled z věže.

Dovolíte, abych se představil? Jsem pravé kávové hrnečky – „Kaffeetippl", a pocházím z Chebska, přesněji ze Schlaggenwaldu (Horní Slavkov). Má kolébka kdysi stála ve známé porcelánce „Haas & Czjzek" (zkráceně „H. & C.") v romantickém Zechtalu. Jako nesmazatelné znamení svého původu nosím na dně značku se dvěma jedličkami, kterou vy všichni dobře znáte. – Nejsem zrovna štíhlé postavy a mám lehké bříško. Nepatřím k drobnému příbuzenstvu šálků, ale mám velké bratry, kterým se říká hrnce. Cítím se jako pravý chebský (egerlandský) výrobek: stabilní, robustní a solidního provedení; ucho na boku mi dodává další oporu. Můj vzhled zdobí dokola zlatem zdobený květinový vzor, jehož barvy na bílé glazuře stále září a lesknou se stejně jako před osmdesáti lety, kdy jsem jako porcelánový výrobek přišel na svět.

Ačkoli jsem v mládí vyhlížel hezky a pěkně, počítal jsem se jen mezi obyčejné užitkové nádobí. Tak jsem se u jedné dobré měšťanské rodiny ocitl na místě ve skleněné skříňce, jakési etažéře. Protože nás tam bylo mnoho sourozenců, většinu času jsem neměl co dělat. Zvědavě jsem přes sklo pozoroval život a ruch ve světnici.

věta pokračuje na dalším listu ⟶