[obr] Vzpomínkový snímek ukazuje v popředí rekreanty (KdF) před vchodem do „Hostince Egerländer" v roce 1943. Hostinec kdysi stál dole na Zehentplatzu vedle mostu přes Flutbach, číslo popisné „300" je vidět nad rámem dveří. V zadní řadě vidíme, zleva: Veit Annl (s kloboukem, částečně zakrytá), Ruppert Marie, Dietrich Anna, hostinská (v bílé zástěře), Wesp Margarethe, Dietrich Annl, Dietrich Marie (v bílé zástěře), Kunzmann Richard; kdo zná muže s kočkou (zcela vlevo) a čtyři dámy vpředu uprostřed snímku?

Teď obilí je požato, pole svítí bledě, kolem hluboké ticho v horkém slunečním paprsku.

Odkvetlo a dozněla vůně i zpěv, jen tiše zní z pastvin zvonění stáda.

To je, ó lidská duše, posvátná vážnost léta, abys se, dřív než odejde, naučila tiše zamyslet.

Ferdinand von Saar

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Tentokrát pokračujeme v řadě jednoduchých jídel, která by se z dnešního pohledu dala pohrdavě označit jako „jídlo chudých lidí", dvěma tehdy zcela běžnými „specialitami". I zde stojí v popředí naše brambory. Vezmeme tedy na

Vodové šlejšky (Stoppala) vařené brambory, prolisované nebo nastrouhané, vejce, mouku a sůl – množství podle zkušenosti –, z těsta uformujeme prstu tlusté provazce, rozdělíme je na kousky dlouhé jako prst, vložíme do lehce osolené vroucí vody, dokud nevyplavou na hladinu. Vyjmeme je děrovanou lžící a krátce opláchneme studenou vodou. Podáváme s cukrem, skořicí, opraženou strouhankou a rozpuštěným máslem. Hotovo!

Bramborové placičky (Eadepplbiazl) suroviny a těsto stejné jako u šlejšků, přidáme ale trochu více mouky, aby těsto trochu ztuhlo, vyválíme je válečkem na tloušťku asi 2 mm, nakrájíme na tenké placky velikosti dlaně, jednotlivě je pokládáme na plátno. Poté se placky pečou po obou stranách na holé plotně; že přitom placičky vytvoří světle hnědé bubliny, k tomu prostě patří a na kvalitě pečiva to nic nemění. Ale pozor: ať se nepřipálí! Malé „placičky" se potřou rozpuštěným máslem a podávají s cukrem a skořicí. Vítanou přílohou je kompot. Dobrou chuť! Suroviny i přípravu lze samozřejmě podle chuti obměňovat. F.P.

Někdy svůj domov dlouho nevnímáš, už si myslíš, že na tebe zapomněl a ty sám jsi v cizině úplně sám. A najednou je tu zase, ohlásí se jediným slovíčkem nebo vůní, která ti znenadání vnikne do nosu, a dá se opět poznat. Jak jsi pak rád, a všechno kolem hned vypadá trochu jinak. A začneš snít a přemítat.

Tak to bylo i nedávno. Kde to bylo, už pořádně nevím. Mohlo to být poblíž nějaké stodoly na seno, nebo v nějaké staré chýši. Snad v ní bylo ještě víc bylinek, které jsou dobré pro lidi i pro dobytek. Někdy pomůže i představivost. Je jedno, jak to je, hlavní je, že to člověku udělá dobře.

Když pak přijdu do blízkosti takové seníkové chýše, nemohu jen tak projít kolem, musím se zastavit a čichat; tam pak vždycky najdu nějakou škvíru, do které mohu strčit nos. A tam se čichá a čichá, a při tom čichání má člověk pocit, že mu je pořád líp a líp – dalo by se u toho příjemně zdržet.

Najednou jsem věděl, proč se mi tam tak líbí: vonělo to tam přesně tak, jako u mé babičky na půdě pod šikmou střechou. Tam viselo na dvacet pytlíčků a papírových sáčků, a v každém byl jiný druh čaje.

Někdo teď možná řekne: tráva, nic jiného než tráva! Vůbec ne, protože v těch pytlíčcích bylo skryto samo zdraví. Ten čaj sbírali moji prarodiče, a tak měli celý rok co pít – levné a zdravé.

To sbírání začínalo už brzy na jaře, když tu a tam ještě zbývalo pár plošek sněhu ze zimy. Na svazích a mezích, kde jinak moc nerostlo, stály v hloučcích kvítky podběl. Ty se sbíraly dobře, rychle jsi měl plný košík. Když jsi pak s tím přišel domů, maminka říkala, že by vůbec nevěděla, jak by bez naší pomoci tu práci zvládla.

Pak to přes celé léto pokračovalo dál se sbíráním; v jakém pořadí co přicházelo na řadu, už nevím. Myslím, že brzy na řadě byly heřmánky. Ach jo! Ty se sbíraly namáhavě, nesměl jsi je jednoduše servat jako blázen, aby ses s nimi rychle vypořádal. Ty se musely otrhávat pěkně po jednom!

Heřmánků se člověk nemohl nabažit, tak se o nich mluvilo ze všech stran. Heřmánek – to bylo, jako bys řekl kouzelné slůvko; heřmánku, ó svatý, kdyby tě nebylo! To bys pak vypadal pěkně!

A opravdu, je to pravda: měl jsi bolení břicha – počkej, hned dostaneš heřmánkový čaj, a hned bude zase líp. Měl jsi zanícený prst, který se nechtěl zahojit, protože se do něj snad dostala špína: hned ho namoč v heřmánkovém čaji! Vylomil se ti zub a bolelo tě to: vypláchni si pusu heřmánkem, hned bude líp. A aby ti pěkně zářily plavé vlasy, později, když jsme byli větší, musely k vyplachování posloužit taky heřmánky. A tak to šlo dál, pořád s těmi heřmánky!

U všech druhů, které byly uschovány v těch pytlíčcích a sáčcích, jsme museli pomáhat. Lipový květ byl například pokaždé samozřejmostí. Stejně tak řebříček, ten jsme svými malými prsty neutrhli, stonky byly příliš tvrdé.

věta pokračuje na dalším listu ⟶