Ale u jitrocele, u toho ses nemusel nutit, naopak sis mohl lehnout na louku roztažený jako kočka a dívat se k nebi na mraky nebo na vlaštovky. Tomu se říkalo „vyšlapávání", protože jitrocel se trhá lehko, dalo se u toho poslouchat, a je vlastně stejně důležitý jako heřmánek. Kdybychom ho neměli, bylo by nám zle v chladné zimě, když přišel kašel.

Pak nás matka v létě někdy poslala do lesa: Děti, natrhejte mi pytlík přesličky, ano? Tam jsme chodili rádi, byl to takový malý výlet, bylo tam ještě mnoho jiného k vidění: žabky a rybičky, motýli, veverky a někdy, když jsme měli štěstí, králíčka, myšku nebo dokonce krtka s krásnou lesklou srstí.

Lesní jahody rostly na kraji lesa a borůvek hromady v lesíku. Tam jsme byli pokaždé hned při tom, když se řeklo: jde se na přesličku!

To ještě nebyly všechny druhy na půdě. Byly tam ještě březové listy, ostružiníkové listy, jahodníkové listy, šípky a možná ještě další, o kterých jsem nic nevěděl, protože je trhali ti ostatní. A to všechno vonělo v tom domě, hned jak jsi přišel dole ke dveřím.

A to je stará pravda: co se člověk naučí jako malé dítě, to pak dělá sám později, a i u nás doma visí pytlíčky, ale takovou dobrou vůni do nich nevnesu. Ale člověk přece může, jak už bylo řečeno, čichat do pytlíčků, i do seníkové chýše, chce-li, a taky si trochu zasnít o domově.

(Podle nářečního příspěvku naší chebské rodácké básnířky Herty Huberové (*1926) v časopise „Der Egerländer", číslo 1/2012; do slavkovského nářečí přeložil F. P.)

Poznámka pro zájemce: opakované „pročítání" nahlas pod vedením znalce nářečí se doporučuje! Pro snazší pochopení ještě několik vysvětlivek k nářečním výrazům, které se v předloze objevovaly vedle spisovného textu:

Gruch — vůně Humml — komůrka na půdě Fremm — cizina Wirtla, Würtla — slovíčko gahling — náhle Dakenna — poznání zan Traama — ke snění vawaa — proč Guggan — papírový sáček Groos — tráva Gåuha — rok Rangl — svah Raan — mez Trempl — skupinka Måsch — taška na nošení Hülf — pomoc Arwat — práce Zuppm — trhání drauflåusruppm — trhat bez rozmyslu Olwara — blázen Wunna — zázrak bäisa Finga — hnisající prst Dreeg — špína Stuackzuah — stoličkový zub Wäihding — bolest(i) in da Gnäicht — v blízkosti Haastodl — stodola na seno Kraitala — bylinky Vöich — dobytek A(nbülding — představivost schnufln — čichat, čenichat Glunzn — škvíra, mezera dagoutern — dopřát si dobrého Maal — ústa Håua — vlasy Ospölln — vypláchnutí aufghuabm — uschované Lindnblöih — lipový květ kåtzabraat — rozprostřený Houtschwålm — druh „zázračných ptáků" (vlaštovky) zan Häisan — k poslouchání Kutzarei — kašel Kinnala — vy děti zan Seah — k vidění Feiafålta — motýl Kounigl — králík Maiserl — myška Wallerl — lesík Birknbla(dla — březové listy Hånnabuttn — šípky Wåu(harat — pravda

Jen to pilně procvičujte, pak to půjde stále lépe!

*V originále chebským nářečím.*

Co u nás tak všechno rostlo na poli, na zahradě a v lese, bylo zaseto, pěstováno, sklizeno, kupováno a prodáváno? V létě a na podzim byl čas sklizně.

Arnt — sklizeň Traad — obilí Kuarn — obilí; žito Kürna — zrna Waaz — pšenice Howarn — oves Gerschtn — ječmen Haa — seno Groumat — otava Kläi — jetel Eadeppl — brambora Rou(bm — řepa Duaschn — krmná řepa Krauthaipl — hlávka zelí Gelwa Rou(bm — mrkev Råuta Rou(bm — červená řepa Karfiol — květák Zella — celer Kapuste — kapusta Sålåd — salát Spinåt — špenát Rabarwa — reveň Päitasl — petržel Wettala — pažitka Påradeisa — rajčata Dillscheibm — kopr Eppl — jablko, jablka Bian — hrušky Pflauma — švestky Zwatschich — durancie Kiaschn — třešně Rewisl — rybíz Vuaglbeer — jeřabiny Hånnabuttn — šípky Schläiha — trnky Hula (-beer) — bez (bezinky) Grasltzbeer — brusinky Schwårzbeer — borůvky Schwåmma — houby Staap(ülz — hřiby

Ještě by se našlo víc takové zeleniny, ale na dnešek to stačí!

Chebák si chce udělat výlet do Hamburku. Ve výtahu paternoster přátelsky pokývne na spolujezdce a řekne mu stejně přátelsky „Pozdrav pámbu" (jihoněmecký pozdrav). Ten byl seveřan, ale pochopil to po svém a odpoví stejně přátelsky: „Děkuji pěkně, ale tak vysoko já jet nechci!"

Učitel chce vědět, jak se jmenují ta čtyři slova, která se ve škole potřebují nejvíc. Děti se po sobě dívají a vrtí hlavou. – Nakonec se malý Moritz odváží, pokrčí rameny a řekne: „To nevím!" – Učitel se rozzáří po celém obličeji: „Přesně tak, správně!"

„Proč se naší řeči říká mateřština?", ptá se učitel. – Žák: „Protože maminka má vždycky poslední slovo, tatínek nemá co mluvit!"

Meierovic pes Bello je nemocný a zalezl si do boudy. Přivedou zvěrolékaře. Ten přijde a vleze dovnitř za ním. Chlapec chce vědět proč. Matka suše poznamená: „No jo, ten dneska dělá návštěvu doma."

Tryskáč hučí a duní nad vesnicí. Někdo se leká a rozčiluje se: „Ten letec to má ale naspěch!" – Soused na to: „Co bys povídal, kdyby tobě hořel ocas, taky bys letěl jako čert!"

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶