S velkou lítostí bylo konstatováno, že i tento kruh přátel je čím dál menší a počet těch, kdo se ze zdravotních důvodů už nemohou setkání zúčastnit, stále roste. Každé setkání může znamenat, že bylo tím posledním svého druhu. Bude ještě někdy další? „Poslední Mohykáni" v to doufají!

[obr] Malá skupinka před hostincem, zleva: Hilde Kadesch (Wirlitsch), Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Emmi Weichert (Bräutigam), Gudrun Hubl, Anneliese Kaiser (Eckl), Herbert Kaiser. V pozadí Annemarie Pöttig.

[obr] Veselý kruh přátel v hostinci, zleva: Betty Markoff, Karl Markoff, Emmi Weichert (Bräutigam), Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Erni Hackenberg (Wawersich), Helmut Hackenberg, Traudl Gerstner. Foto: Franz Pöttig

konal se o Letnicích v Norimberku. Tato akce krajanské skupiny ve franské metropoli opět nabídla velké množství zajímavého programu v oblasti kultury a tradice. Mnoha krajanům z mezitím zestárlé generace pamětníků však účast zůstala odepřena, protože jsou zdravotně oslabeni a už nejsou schopni cestovat. Tuto skutečnost je třeba vzít na vědomí a mít pro ni pochopení. Počet účastníků se každým rokem snižuje. V uplynulých desetiletích se nepodařilo v dostatečné míře získat pro věc sudetských Němců následující generace, zapojit je a vytvořit tak vyrovnání. I pro tento neúspěch existují jistě důvody. Jen málokdo z našich řad „vydržel" a přijel do Norimberku, na jiných místech bylo návštěvníků víc.

V projevech zaujal požadavek odškodnění i pro německé nucené pracovníky a zavedení národního dne památky obětí útěku a vysídlení. Požadavek na zrušení Benešových dekretů byl sice zopakován, ale nepřeslechnutelné bylo i přání Landsmannschaftu (SL) po posílení sblížení, porozumění, spolupráce a smíření se sousedním Českem. K cílům SL patří jeho široké přijetí českou společností, odmítané oficiální rozhovory s pražskou vládou a její bezvýhradné přiznání viny ve věci vysídlení. (Pozn. Tak to se funkcionáři SL asi nedočkají! F.P.)

Už uplynulo mnoho let od naší zlaté doby mládí, kdy hra a veselost nám ráda tváře zbarvila do ruda.

Když jsme se v kruhu radostném jak dobří přátelé smáli, žertovali a leckterý žertík vymýšleli, společně jsme si užívali chvíle.

Přes údolí a horské výšiny zněly naše písně toulek, rádi jsme si sedli k odpočinku a nechali se ovívat vlahým vánkem.

Čas ubíhal tak rychle, museli jsme do světa ven – opuštěný stojí rodný dům – šedý stín na něm leží teď.

My všichni jsme se v dálce osvědčili v důvěře v sebe sama, tvrdou obnovou se živili, důvěra nás provázela na cestě.

Tehdy nedokázal zlomit krutý osud naši hrdost, jsme utvořeni z pevného dřeva navzdory nouzi, bídě a útrapám.

A když se dnes přátelé vídají – všichni přijíždějí zdaleka – pak je loučení tak těžké při úzkostném rozcházení.

Dá-li Bůh, sejdeme se zas ve staré přízni za rok, a pak, jak tomu vždy dřív bývalo, zazní písně naší domoviny.

Zita Ladwig (1909–2007), chebská básnířka

věta pokračuje na dalším listu ⟶

K lidové snaze zavádět v církvi změny: Biskup Gerhard Müller z Řezna konstatoval: „Církev nesmí být konformní se společností, nýbrž musí být konformní s evangeliem." – Vždy bylo obtížné a bude stále obtížnější najít v církvi správnou míru mezi setrvávající tradicí a nutnými reformami v neustále se měnícím světě. Rozvážné zápolení o žádoucí proměnu společenského obrazu, který je v církvi již přítomný, vyžaduje dlouhý a moudrý dech. Musíme dát pozor, abychom se nedostali do nebezpečí zredukovat církev na náboženský nebo dokonce soukromý spolek. Církev je sice ve světě, ale není z tohoto světa. F.P.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Věrní čtenáři získávají nového odběratele

věta pokračuje na dalším listu ⟶