Domov jako země předků znamená především pouto, souhrn původu, zakořeněnosti, rodiny, výchovy, kultury a nářečí, znamená krajinu, z níž pocházím a v níž jsem zakořeněn skrze své předky. Domov jsou lidé mého jazyka a rázu, kteří utvářeli mé myšlení a cítění. Neexistuje ani „nový“, ani „druhý“ domov, nýbrž jen jeden domov. Kdo jej musí opustit z donucení a nemůže se už vrátit, nebo kdo jej opustí dobrovolně a už se nechce vrátit, ten jej ztratil navždy; je bez domova. Kdyby tomu bylo jinak, neexistovalo by v němčině slovo „heimatlos“ (bezdomovský) a pojmy jako „doma“, „stesk po domově“ a „cizina“. Domov je něco jedinečného, nezaměnitelného, duchovní vlastnictví, kořenová půda duše.

Přesvědčení, jako je toto, podněcují k zamyšlení; stesk se leckomu z nás dodnes „vkrádá pod kůži“, i po letech. V cizině jsme, vyhnáni z domova, nalezli nový domov a snažíme se zde stát se něčím jako „doma“.

Domov je však tam, kde jsme kdysi byli „doma“, tenkrát, a zůstane jím, nyní v dálce, po celý život.

V naší vlastivědné knize jsme tomuto tématu věnovali samostatný příspěvek (s. 13–16). F.P.

[obr] Vlevo: Horní Slavkov (Schlaggenwald) – pohled z Košíkového vrchu (Korbberg) s železničním viaduktem.

Oba snímky poskytl náš krajan Felix Schöbl, Drážďany.

Pohled z Korbbergu, zvaného také Donnerberg, na Horní ulici (Obere Gasse) směrem ke Krásnu (Schönfeld). Vlevo vzadu Huberhöhe, vpravo Behnerloh; před železničním viaduktem vlevo vily Schindler-Kraus, před nimi Hanika-Grieß a usedlosti „af da Tröib“. Z Tröiby vedla tzv. „Zinnweg“ nahoru přes portál tunelu a dál směrem k Huberhöhe. Snímek vznikl pravděpodobně v březnu 1941, Korbberg je místy již bez sněhu, na ještě zasněžených polích leží oslnivé světlo. Předjaří na hornoslavkovských polích!

Parní vlak (nákladní) přijíždějící od Nové Vsi (Neusattl) / Loketu (Elbogen) přejíždí viadukt (obloukový most v údolí) Horní ulice na cestě do Krásného Jezu (Schönwehr) v údolí Teplé. Pohled se stáčí od Korbbergu k širé polní krajině Behnerlohu se Spitzbergem v pozadí vlevo. Vpředu vlevo vede silnice z Horní ulice směrem na Hub do Krásna. Znalec místních poměrů rozezná vlevo uprostřed snímku kapli Hahn (Hahnkapelle), uprostřed Mießnerův pozemek, docela dole hlavu portálu tunelu. Nápadné jsou i k jihu obrácené svahy bez sněhu a vpravo nahoře sněhové zábrany proti návějím na trati – tehdy jsme přece ještě mívali sněhem bohaté zimy. I tato fotografie pochází z pozdní zimy 1940/41.

[obr] Dole: Horní Slavkov – železniční viadukt Horní ulice s parním vlakem.

Obsluha kavárny ve Sprudelhausu, kde nejsilnější z dvanácti karlovarských pramenů vystřikuje až patnáct metrů do výšky, je paf:

Na židlích venku se totiž v dopoledních hodinách usadili dva česky mluvící hosté! Pro servírku je to jako malý zázrak: „České hosty tu nemáme moc často. Dnes tu budou pravděpodobně jediní.“ Obvykle prý tu sedí jen Rusové – „noví páni našeho města“, jak trochu znechuceně říká mladá tmavovlasá žena. A pak doporučuje specialitu podniku: kávu připravenou ze 72 stupňů horké vřídelní vody a bylinného likéru Becherovka. Na tu směs si člověk musí zvyknout. „Ruským hostům to ale zvlášť chutná,“ vysvětluje servírka jakoby omluvně.

Při procházce upravenými lázeňskými sady podél Teplé až k honosnému „Grandhotelu Pupp“ je zřejmé, jak moc se Karlovy Vary (Karlsbad) změnily. Ať obchody nabízejí cokoli, téměř všude se nabídka objevuje i v ruštině. Azbuka, kam oko dohlédne! Jeden klenotník vypráví, že asi 90 procent jeho zákazníků pochází z Ruska. „Na to jsme se samozřejmě museli připravit. Můj personál mluví perfektně rusky, jinak bychom nemohli dělat obchody.“ V elegantním obchodě to voní těžkým ruským parfémem, který se zdá nevyprchat, ani když jsou dveře obchodu celý den otevřené. Němečtí hosté tvoří už jen mizivý podíl. Rusové ovšem nejsou v lázeňském městě žádným novým jevem. Pro ruskou šlechtu byly Karlovy Vary oblíbeným letoviskem. Dvakrát zde pobýval car Petr Veliký. Později, léta poté, co bylo německé obyvatelstvo z Karlových Varů vyhnáno, přitahovaly Karlovy Vary vysoké komunistické funkcionáře z Moskvy. V květnu 1968 pil sovětský ministerský předseda Alexej Kosygin léčivou vodu z pítka a udělal si obrázek o politických proměnách Pražského jara. A dodnes se traduje zvěst, že tehdy zde vedl i rozhovory s lidmi ortodoxního křídla československé „bratrské strany“, kteří byli proti reformátorům kolem Alexandra Dubčeka. V srpnu 1968, když vjely tanky, bylo se vší reformní nádherou konec.

věta pokračuje na dalším listu ⟶