O dva roky později, 6. 8. 1806, tedy před více než 200 lety, složil František II. římskou císařskou korunu a prohlásil Římskou říši za zaniklou, aby nepadla do rukou Korsičana.

Tisíc let dějin, které začaly korunovací Karla Velikého (747–814) z franského rodu Karlovců na římského císaře v Římě roku 800, tak nyní skončilo. (Západní císařství obnovil roku 962 Ota Veliký.) Papežem pomazaný a korunovaný císař byl pokládán za ochránce křesťanstva a římské církve. Od Fridricha III. (1415–1493) nosili od roku 1452 římskou císařskou korunu pouze Habsburkové, s výjimkou vlády wittelsbašského Karla VII. Albrechta (1697–1745), kurfiřta bavorského, císaře od roku 1742.

Příliš snadno zapomínáme, že až do roku 1806 existoval jen jediný římský císař a teprve od roku 1871, po prusko-francouzské válce, císař německý, totiž Vilém I. Pruský (1797–1888) z rodu Hohenzollernů. Ale tato druhá „říše“ pod říšským kancléřem Otto von Bismarckem už nebyla nadnárodní říší, nýbrž zvětšeným Pruskem.

Vzestup, existenci i zánik „třetí říše“ (1933–1945) pod Adolfem Hitlerem (1889–1945) jsme zažili sami.

Vzpomínka na Svatou říši římskou (Sacrum Imperium Romanum) zůstávala v habsburském Rakousku živá až do konce první světové války v roce 1918. Císař František Josef I. (1830–1916) zemřel, jeho nástupcem se stal synovec Karel I. (1887–1922). Především zůstávaly zachovány nadnárodní pohled, univerzální myšlenka císařství, dvouhlavý orel jako znak říše i barvy černá a žlutá, pod nimiž byly národy, království, národnosti a knížectví spojeny v jednotu ve státním útvaru osvědčeném po staletí.

Jen málo velkých (státních) mužů rozpoznalo význam stabilizujícího habsburského soustátí pro Evropu. Jedním z nich byl papež Pius IX. (1792–1878), který začal projevovat pochopení pro jednání císaře Františka II. Dokonce i takový politik jako britský státník Winston Churchill (1874–1965), který v roce 1943 ustoupil naléhání českého exilového politika Edvarda Beneše (1884–1948) na „přesídlení“ sudetských Němců, ve svých vzpomínkách na druhou světovou válku konstatoval: „Velkou tragédií první světové války byl úplný konec rakousko-uherské říše... Po staletí umožňoval tento poslední živý pozůstatek Svaté říše římské velkému množství národů společný život ve prospěch obchodu a bezpečnosti... Není jediné vlády národů ani provincie habsburské říše, jíž by získání nezávislosti nepřineslo muka, jaká staří básníci a teologové vyhrazovali zatracencům v pekle.“

S koncem první světové války a pomstychtivostí poznamenanými „mírovými“ smlouvami z Versailles (1919 s Německem), ze Saint-Germain-en-Laye (1919 s Rakouskem) a z Trianonu (1920 s Maďarskem) byla druhá světová válka předem naprogramována. Pro Hitlera to byly „hanebné smlouvy“. (Prozrazovaly málo politické moudrosti a prozíravosti.)

Němci v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku byli až do roku 1918 rakouskými státními občany; proti své vůli byli vtěsnáni do nově založeného československého národního státu, v němž nebyli zastoupeni, nýbrž nenáviděni, a který nechtěli. Tak se dějiny v první polovině minulého století ubíraly osudovým směrem. F.P. (Z SdZ/Vb č. 32 z 11. 8. 06 – autor: Rudolf Grulich)

Domov trvá!

Jeden krajan píše: ... Cesta v květnu 2011 neměla za těžiště Horní Slavkov (Schlaggenwald), nýbrž Loket (Elbogen, hrad), Krásno (Schönfeld, hornické muzeum) a Glatzy, přičemž jsme projeli i zaniklým horním městem Lauterbach. V Horním Slavkově jsme se pouze naobědvali, a to v opravdu doporučeníhodné restauraci, která – stejně jako vlastivědné muzeum – sídlí poblíž Pluhových domů (Pflughäuser).

Příjezd vedl z Loketu „přes Zech“, odjezd do Krásna „přes Hou“ (Huberhöhe), přičemž jsme si ještě udělali krátkou zajížďku do „moderního“ Horního Slavkova.

Před několika dny, v říjnu 2011, jsme byli s manželkou spolu s přáteli znovu „v Čechách“ a prohlédli jsme si zblízka – vedle kláštera Teplá, Krásna, Bečova (Petschau), Gängerhofu a Schönthalu – Horní Slavkov, rodné město mého otce. Zvláštní zájem platil i bádání po naší rodinné historii, k níž jsem v místních a farních knihách zmíněných obcí našel několik údajů.

Pozornost jsme věnovali i hřbitovům, co se týče jejich celkového stavu a především dosud dochovaných svědectví o bývalém německém obyvatelstvu. Ve středu zájmu stál samozřejmě hřbitov v Horním Slavkově, kde jsem našel hroby svých předků (i další náhrobky) a vyfotografoval je. Všiml jsem si, že starý hřbitov zůstal zcela ponechán přírodě a že se za posledních deset let mých návštěv v okolí kostela zásadně nic nezměnilo. Děkanský kostel sv. Jiří sám je uvnitř nadále nepřístupný, natož využitelný ke svému účelu. Z tabulky umístěné na prkny zabedněném kostelním okně na straně obrácené k řadám hrobů lze vyčíst, že zastřešení, a tím i statické zajištění budovy, je dokončeno a další sanace kostela sv. Jiří probíhá pod dohledem českého státu, přičemž její další postup závisí už jen na schválení peněz z EU. Kostelní věž byla zřejmě už opravena natolik, že je z hlediska statiky bezpečné na ni vystoupit, jak je patrné z tabulky u vchodu, která upozorňuje na poplatek za vstup.

Na naší cestě jsme také zjistili, že Česká republika vyvíjí určité úsilí, aby zachránila kostely a kláštery ohrožené sešlostí. Přitom se zřejmě používá více prostředků z kulturního fondu EU než peněz z vatikánského majetku. Sakrální stavby, které jsme navštívili, měly téměř všechny na znamení své sanace a údržby modrou plaketu se zlatým hvězdným věncem EU; odkazy na činnost Vatikánu však chyběly.

(Vylíčení krajana Gerharda Gröschla, syna Augusta Gröschla, Mnichov, ze dne 12. 10. 11)

O tématu „domov“ už bylo mnoho řečeno a napsáno. Ústředními pojmy naší doby jsou dnes slova jako „migrant“ či „migrace“, nebo dokonce téměř nevyslovitelné slovo „migrační pozadí“. Protože bývá tento pojem často mylně vykládán a nepochopen, měli bychom se pojmem „domov“ zabývat. Když například přijdou lidé z jiných zemí do Spolkové republiky, čte se často o „novém“ domově, který má tato skupina lidí zde údajně najít nebo už našla. Domov však není něco, co lze libovolně vyměnit: dnes sbalím stan, odejdu jinam a jsem hned v novém domově.