[obr] Od Starého trhu směrem k Leßnitzgasse stály po levé ruce v jedné řadě mimo jiné honosné měšťanské domy č. 72 (Marie a Albrecht Sacher, hostinec „U pěkného měšťana"), 73 (Else Völkl) a 74 (Oskar Pöttig, zámečnický mistr), vždy zleva. S pivní zahrádkou před hostincem (vlevo na snímku) se pojí vzpomínky na pohostinné posezení za slunných svátečních dnů. Pozornosti pozorovatele jistě neuniknou hezké, členité fasády a vysoká, mnohdy trojdílná okna, která se, jak bylo doma zvykem, otvírala ven.

[obr] „Vysvědčení o propuštění" Anny Seidl, rozené Rossmeisl.

Firemní označení u domu vpravo nad okny v přízemí zní: „Autogenní svářečská dílna", „Zámečnictví". K oběma fotografiím se nabízí jedna osobní zajímavost: krajanka Anna Seidl, rozená Roßmeisl, se narodila roku 1874 v Tippmannově domě (č. 91). Vysvědčení o propuštění z obecné školy ve Schlaggenwaldu ze 4. dubna 1888 je podepsáno ředitelem školy Wenzelem Schusterem, třídním učitelem Friedrichem Sturmem starším a katechetou Wenzelem Manlikem a představuje zajímavý dobový dokument. Paní Seidlovou to v březnu 1932, ve věku 58 let, přitáhlo zpět na Starý trh; bydlela v domě č. 74, v prvním patře nad zámečnictvím. Krajan Hans Roßmeisl, Wiesbaden, její prasynovec, poskytl tyto podklady. Je potomkem Wenzela Roßmeisla, majitele hostince „Potherr" ve Krásně (Schönfeld). Heimatbrief děkuje!

Rozhodneme-li se, bohužel jen v myšlenkách, k malému nedělnímu jarnímu výletu, vydáme se v teplém jarním slunci směrem ke Krásnu (Schönfeld) a zopakujeme si tak jednu z dřív oblíbených procházek do bližšího okolí, pak se pomalu procházíme až nahoru na Hub (Hou), k Jahnheimu a k Pince. Jakmile opustíme část obce Horní ulice (Obere Gasse), míjíme podél silnice po pravé straně nejprve porcelánku „Sommer & Matschak", pak punčochářskou tkalcovnu rodiny Wölfel, na chvíli se zastavíme u soustružnictví Franze Müllera, abychom se potěšili probouzející se přírodou, poté dojdeme k továrnímu objektu staré hřebíkárny, který stále více chátrá, a dorazíme ke střelnici v Pince nebo k hostinci Emila Kolba. Je čas na zastávku; vzpomínka nám pomůže na skok!

Je těžko představitelné, že na tomto úseku silnice – od středu města je to méně než dva kilometry – kdysi „jezdila" lokomotiva. A bylo to takto: Když se za druhé světové války roku 1940 znovu obnovila těžba rudy a na Huberské výšině se postavilo velké úpravárenské zařízení, byl konec klidu i na území Pinky. Razily se šachty, doufalo se v bohaté nálezy rudy. Báňská správa nechala mezi Pinkou a hřebíkárnou položit polní kolejovou dráhu (úzkorozchodnou), aby se surová ruda promývala vodou z Flutbachu. K přepravě sklápěcích vozíků měla sloužit polní lokomotiva. Malá parní lokomotiva dorazila na plošinovém vagonu Říšských drah na nádraží ve Schlaggenwaldu; s velkou námahou a za pokřiku „hej rup" byla vyložena a hned posazena na koleje. Protože tehdy nebyly k dispozici ani podvalníky, ani jeřáb, zvlášť v této hmotnostní třídě a s potřebnou nosností, pomohli si jinak: doprovodné mužstvo se řídilo pokynem vedení provozu a postupovalo po částech – položením určitého úseku kolejí na silnici, popojetím lokomotivy až na konec „předsunuté trati", rozebráním kolejí na ujetém úseku a jejich novým položením před lokomotivou, přičemž tento postup opakovali, až konečně dosáhli cíle, Pinky. Výhybná kolej pak umožnila, aby lokomotiva mohla přejet na druhou stranu.

Přirozeně se nedalo zabránit tomu, aby zvědavý hlouček dětí a také zainteresovaní dospělí tuto nevšední událost nesledovali a přitom nešetřili „odbornými" komentáři. Když se zrovna nepracovalo, bylo to zvláště pro děti z okolí zvláštní potěšení projet se s prázdnými vozíky od silnice až k hřebíkárně. Jako brzda přitom sloužila kulatá dřevěná tyč.