Jako kdysi na horách domoviny otcové zapalovali záři ohně svatojánské noci, aby zapudili zlo a zvěstovali dobro, tak i my chceme zažehnout plamen.

Nechte jej zářit jasněji nad údolími i výšinami, s hořícím srdcem stůjme kolem ohně!

Všeotec moudrý uložil za úkol odvážit se boje proti Lokiho lstivosti; neboť temnota musí zaniknout a mírumilovná země musí znovu povstat.

Zita Ladwig (1919–2007), chebská spisovatelka

Pozn. Loki = lstivá postava severské mytologie

Zapálením slunovratového ohně (svatojánského ohně, u nás nářečně zvaného „Khonasfeia") dosahoval domovský zvyk svého letního vrcholu. S tímto lidovým zvykem se pojily veselé chvíle společného setkávání s tancem, zpěvem a zkouškami odvahy. Svatojánská noc je také „osudovou nocí", s níž se pojí nejeden tajemstvím opředený zvyk. Mimochodem, Jan je jediný svatý, jehož se vzpomíná v den narození, u ostatních platí za památný den datum úmrtí. Křesťanství jej, „předchůdce" Ježíše Krista, vědomě postavilo do popředí jako výraznou symbolickou postavu, aby čelilo pohanskému kultu slunovratu. Svatojánské ohně nepostrádaly jistou slavnostnost, přičemž zvláštní roli hrálo lidovectví a národní cítění.

Za zmínku stojí i svátek svaté Anny, který se rád slavil 26. července u kávy a koláče. Samozřejmě jsou ke kávovému stolu zvány všechny ženy s důvěrně známými jmény Anneliese, Annemarie, Marianne atd.! Jméno Anna (tak se jmenovala Ježíšova babička, manželka Jáchyma) bylo mezi dívkami stejně rozšířené jako Franz a Josef mezi chlapci.

Milí krajané! Užívejte si krásné letní dny! Přeji všem hezký čas a srdečně vás zdravím.

Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Trpká vůně čerstvého sena vane až sem k cestě, po níž kráčím domů. Osvobodivá je ta podivuhodná šíře posečených luk, než slunce zajde.

Světlý koberec, jenž se rozprostírá, lemuje soumračně tmavý okraj lesa. Z hluboko rozježděné cesty se kolébá a naklání povoz za voznicí.

Svět tichne. Tiše, obřadně dozní jasná melodie dne, umlkne shon, smích, žal i hněv – večer nad tím vším rozprostírá mír.

Elfriede Brandler, chebská lyrická básnířka

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Bylo zvykem, že se v tento církevní svátek slavnostního průvodu účastnily i děti z mateřské školky, a dokonce jej vedly. Dívky v bílých šatech nosily květiny ve vlasech a v ručních košíčcích.

[obr] Před usedlostí č. 38 (Franz Heinzl, obuvník) na dolním náměstí dohlížejí tři paní na děti, které se seřadily na chodníku. Dospělí zleva: Therese (Resi) Gareis, švadlena, Marie Bräutigam (Schmieger-Schneider) a Marie Fischer (manželka poslance Josefa Fischera, bytem na Zehentplatzu č. 508). Před oběma ženami Gareis-Bräutigam se s vážným výrazem dívají do fotoaparátu: Anneliese Veit (se stuhou ve vlasech), před ní zprava: Marianne Bräutigam, Gudrun Hubl a Franziska (Fanni) Ott. Jména ostatních dívek a chlapců už nejsou známa. Pozná se snad někdo? Fotografii nám poskytla Marianne Schnappauf, Schirmitz.

Ústřední místo hornického města tvořilo protáhlé náměstí (Marktplatz). K obrazu města, jak jej ještě známe, patřilo i druhé, přibližně obdélníkové prostranství, „Starý trh" (Alter Markt). Obklopoval jej věnec pěkných domů. Na zelené ploše obehnané živými plůtky stál pomník padlým z válečných střetů let 1848/1866 (viz Heimatbrief 5/2000). Ulice vedoucí od náměstí pokračovala jako „Nová ulice" klikatě do kopce směrem ke Gfellu a Poschitzau, odbočovaly z ní cesty k Leßnitzgasse a ke kostelním schodům (Kirchstaffel).

Obě fotografie ukazují část důvěrně známých budov na Starém trhu.

[obr] Řada domů zahrnuje zleva čísla popisná 90 (Konrad Möhler), 91 (Max Tippmann, truhlář), 92 (Anna Stowasser, Josef Fechter) – úzká ulička vedla ke školnímu náměstí (dívčí škola) – č. 93 (Josef Stöhr) a 94/95 (obecní dům, „Hnědý dům"). Vysoké, lepenkou kryté střechy a špičaté štíty byly pro tyto usedlosti typické a často umožňovaly prostorná dvoupodlažní podkroví. Budova zcela vlevo na snímku zůstává nezmíněna.