[obr] Fotografie zachycuje doprovodné mužstvo: inženýry, strojvedoucí, strojníky a provozní personál při přesunu lokomotivy na cestě k Pince.

V odstavené továrně bydlela ještě rodina Miedl a několik ruských rodin (cizích dělníků). P., podle zápisků krajana Rolanda Rohma (chlapce z Hubu), který poskytl i tuto fotografii.

Poznámka: S obnovením těžby v posledních letech druhé světové války přibylo i mnoho hlušiny. Začalo se proto s jejím ukládáním v sousedním lučním údolí. Tím se ztratil půvabný blízký cíl výletů s hostincem a ozvěnou (volání: „Co jedí studenti?" – odpověď: „…kachny!"). Vodovod horního pivovaru musel být přeložen. I česká báňská správa pokračovala v zasypávání údolí mrtvým materiálem, který se nedal využít ani na stavbu cest. Dnes je luční údolí zasypané a mezitím i zalesněné. Závěrečný příkrý svah sahá až k železničnímu viaduktu v Seifertsgrünu a výškou převyšuje most. Z Horní ulice se dá po rovné cestě přes Korbberg dostat až ke Kaunici!

Kdo z nás mohl ve staré domovině nazývat zahradu svou vlastní, byť sebemenší kousek země, ten ji pečlivě využíval a svou „říši" opatroval s oddaností.

Když si po vyhnání mnozí krajané i v cizině znovu pořídili vlastní pozemek a dopracovali se k novému bydlišti, bylo vlastnictví zahrady, stejně jako doma, nadmíru vítané. „Zahradničení" zůstalo oblíbenou volnočasovou činností mladých i starých.

Pozemek zprvu sloužil spíš k soběstačnosti v bramborách, zelenině a kuchyňských bylinkách, s tím se často pojilo i pěstování ovoce. Větší plochy později umožnily zakládání květinových záhonů, okrasných a skalních zahrádek a otevřely možnosti k trávení volného času.

Ať je to jak chce, každá pořádná zahrada vyžaduje mnoho tělesné práce. Od časného jara do pozdního podzimu práce nikdy nekončí a nejeden den stačí jen na krátké oddechnutí. Trávit celé hodiny, natožpak odpoledne, sladkým nicneděláním, by pilného zahrádkáře vůbec nenapadlo.

Jinak to vidí dobří známí, kteří občas přijdou na návštěvu nebo se na procházce podívají přes plot. „Taková malá zahrádka se udělá sama od sebe, velká námaha to přece nemůže být," zní jeden z těch „znaleckých", dokonce i veršovaných komentářů, které člověk slýchá.

Kdepak! Naše krajanka Anneliese Scherf-Clavel to ví lépe a zahradnickou skutečnost shrnula do veršů:

„Ach, jak ti závidíme tolik zahradních radostí!" volají pořád přátelé, co nemají za domem zahrádku. Vidí mě, líně jako v katalogu, malebně natažené, zatímco kolem pestrá nádhera kvete, prospívá a těší!

Ó, co víte vy o té dřině, již člověk má se vším tím kvetením: aby se krása udržela, bojuje se s přírodními živly! Pořád se dřepí na zemi, aby se plelo a klučilo. Vysadí se nové rostliny, a slunce je hned spálí.

A když konečně vzejde semínko reseda a cyklámenu, sní tu první něžnou zeleň vždycky slepice od sousedky!

Sotva se zaženou myši, usadí se na růžích mšice, a pěkně upravený trávník pokryjí krtčí hromádky. Zrovna se sází cibulky, už je třeba stříhat živý plot, a jakmile je to hotovo, znovu začíná sekání! Všechno chce být hýčkáno, jen plevel roste sám od sebe...

Unavená a celá poštípaná, s ulámanými nehty, tahá se s konvemi sem a tam. A lehátko zůstává prázdné! Když si do něj ale lehnu a nechám všechnu tu dřinu být, vy přátelé si jistě myslíte: Místo dřiny se jen povaluje!

(F. P., z „Kaadner Heimatbrief" 11/09)

Erdepplbüazl, ještě takové „jídlo chudých lidí"!

Jak se poctivé hospodyni často dařilo připravit z jednoduchých surovin chutné jídlo, ukazuje následující recept:

Kuchařka propasíruje uvařené brambory přes síto „bramborového lisu", přidá špetku soli a (podle citu) tolik mouky, až hmota drží pevně pohromadě. Pak se suché těsto dobře prohněte a tence vyválí (asi na 2–3 mm); poté se rozdělí na kusy o velikosti dlaně a mezitím se odkládají na plátno.

Nyní se „placky" pečou na plotně na středním ohni z obou stran. Těsto přitom dělá malé bubliny, které ale zase splasknou. Nakonec se „büazl" potřou rozpuštěným máslem a sirupem, nebo se obalí ve směsi cukru a skořice. K tomu šikovná kuchyňská víla podává vhodnou polévku.

Kdo si ještě na toto vaření vzpomíná a používá je? Podmínkou by bylo mít použitelná kamna a nemít obavy o štíhlou linii. Ale za pokus by to přece jen stálo, ne?