[obr] Fotografie zachycuje parní stroj s jeho obrovským setrvačníkem. Pohon k dynamu – na snímku neviditelnému – zajišťovaly klínové řemeny.

Když po první světové válce začalo další zásobování energií probíhat vysokonapěťovým vedením z Unterreichenau (u Sokolova), zařízení této první elektrárny bylo odstaveno. Bylo nutné vedle strojovny postavit ještě další, věži podobnou budovu pro transformátory, aby se napětí mohlo přeměňovat.

Fotografie vznikla přibližně roku 1940, poté co bylo zařízení již delší dobu mimo provoz (téměř 20 let). I budova závodu vykazovala první škody, na snímku patrné podpěrné trámy měly zabránit horšímu. Bohužel jsem zařízení nikdy neviděl v provozu a nebylo hořké jen pro majitele továrny sledovat, jak na tehdejší dobu moderní elektrické zařízení propadá zkáze.

Felix Schöbl

Poznámka: Zatímco mnozí jeho vrstevníci (ročník 1927) raději jako „uličníci" vymýšleli lotroviny a dělali kraji neplechu, náš krajan se už jako mladík zajímal o technická zařízení v rodném hornickém městě.

Kdo dokáže zničit ten obraz, obraz, jenž v nás dřímá dál: zelené smrky lesů, temný proud řeky, střechy, věž a brány, tichý zpěv studánky! V našich uších stále zní sváteční hlas zvonů. Nezmizel jsi nám, nejsi snem, jenž se rozplyne! V chvílích odloučení jsi milován ještě víc. A tato věrná láska odolá všem bouřím. Co Bůh vepsal do srdce, nesmaže žádná lidská ruka!

Andreas Blaha (1892–1984), kněz, básník, malíř, pocházel z Tachau

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Když jsme jako děti mimo dobu jídla dostali hlad, přerušili jsme hru, rozběhli se domů a žádali chleba. Matka nebo babička šla k „chlebové skříňce" nebo do zásuvky příborníku, vzala bochník chleba, nožem udělala tři rychlá znamení kříže a odkrojila z něj silný krajíc, „krajíček". Namazala ho sádlem, osolila a podala nám. „Kus chleba se sádlem" pak zase na chvíli zasytil. Dobrý byl „čerstvě upečený chléb", a z něho zase nejlépe chutnal křupavý první krajíc, „patka".

Ne vždy bylo po ruce něco na „namazání". I suchý chléb se špetkou soli jako laskavým přídavkem se rád přijímal. Matky v takových případech často – myslely to dobře – posypaly suchý chléb i cukrem. Děti, zvláště rostoucí kluci, měly v naší době vždycky hlad. Rčení „dětské ručičky a telecí bříška by neměly zůstat prázdné" tento stav trefně vystihovalo. V domech se zemědělstvím, kde bylo od čerstvě dojených krav, zvláště v létě, dostatek mléka, byl na chleba čerstvý tvaroh a „vlastnoručně vyšlehané máslo" a k pití dobré podmáslí a kyselé mléko – vrchol požitku!

K snídani ležel chléb vedle „kávového hrníčku" – často jen tak, bez ničeho navrch – ale mnohokrát potřený medovým máslem (umělým medem), marmeládou, povidly nebo také „nějakou tou tekutou dobrotou", jako medem, sirupem nebo šípkovou marmeládou.

Starým lidem, kteří už neměli zuby, bylo dovoleno odkrajovat „kůrky". Ráno a večer jedli lžící svůj „chleba nadrobený do mléka" z velkého červeného smaltovaného hrnku. Kdo měl „plná ústa zubů", tomu se mělo za zlé, když z chleba odkrajoval kůrky. Kojencům matky rády strkaly do pusy „kůrku chleba", když je bolestivě prořezávaly první zoubky.

Svačina do školy se skládala ze dvou k sobě položených „krajíčků" a byla zabalená do bílých nebo modrých sáčků, jejichž zbytky mouky nebo cukru ještě pokrývaly jejich vrchní i spodní stranu. Žáci si nosili do školy z domova velmi rozdílné chleby, a touhu, „mlsnou chuť", po jiném, zdánlivě lepším chlebu spolužáka, se dalo jen stěží potlačit a sváděla k prosebné výzvě: „Pojď, vyměníme si!" nebo „Nech mě aspoň kousnout!"

Chleby na cestu si nemuseli mazat a balit ani žáci, ani sami muži, díky staromódně starostlivým a spolehlivým matkám a manželkám. Krájení chleba se však – už z důvodů sebezáchovy – muselo jednou naučit; od určitého věku se to i očekávalo a předpokládalo. O tom, kdo to pak stále ještě nechápal nebo mu to šlo jen ztuha, se říkalo, že je příliš hloupý na to, aby si dokázal „ukrojit kus chleba".

Chléb jako doplněk k obědu patřil k „bramborám v jíšce", tvořil přílohu k „rozšlehaným vajíčkům" a sloužil k vytírání zbytků omáčky z hrnce a pánve, tedy „k vytírání" nebo „vydrhnutí", jak se to nářečně říkávalo. Chléb se krájel do vodových a mléčných polévek, kostičky chleba hospodyně přimíchávaly do těsta na moučné knedlíky. Ze „staršího chleba" pekly na horké plotně trouby, přitom šířily štiplavý kouř, křupavé „opečené krajíce", které potřené česnekem a solí a namazané sádlem nebo máslem tvořily spolu se zavářkovou polévkou vydatnou večeři. Střídavě se k chlebu večer jedl také „olomoucký tvarůžek" nebo kousek debrecínského salámu (lioňáku), nebo se mazala levnější „mazací klobása" (paštikový salám). Namazat na chleba máslo i uzeninu zároveň se tehdy považovalo za příliš okázalé a rozmařilé.

Naproti tomu za válečných a nouzových časů se docela dobře mohlo stát, že máma nejprve umírněně namazala krajíce chleba máslem nebo margarínem, ale hned nato je pod nesouhlasnými a vyčítavými pohledy svých blízkých z velké části zase seškrábla, protože musela hospodařit se skromnými přídělovými dávkami.

Několik rčení a zvyků kolem chleba si zaslouží ještě jednou zaznamenat, než nám úplně vymizí z paměti. O tom, koho bylo těžké přimět k práci, se říkalo: „Ten si za celý svůj život nevydělal ani kousek chleba!" – Tam, kde „myš ve stole hyne hlady", vládl zjevný nedostatek. – Dětskou písničku „Jakob nemá doma chleba" jsem musel v prvních deseti letech svého života často slýchat jako posměch a snášet ji. Od své matky vím, že se podle jejích slov nikdy nemělo stát, aby přes noc nebyl v domě chléb. Podobně u nás v Horním Slavkově platilo, že ani „konve na vodu" nesměly být nikdy prázdné. (Za tím zřejmě vězela starost o požární ochranu!) Zvykem také bylo dát kravě ve chlévě po otelení kus chleba a soli. Kdo šel na cesty, strčil si do kapsy „patku chleba". Bylo známé rčení, „že se každému žebrákovi dá kus chleba". Aby někdo vůči druhému jasně vyjádřil své pohrdání, poukazoval na to, že by od něj ani pes nesežral kousek chleba.

„Čí chleba jím, toho píseň zpívám," zní známé přísloví. Kdybychom měli vyjmenovat, čí chléb jsme už jedli a jaké písně jsme za něj zpívali, asi by to nemělo konce. Přesto by zapomínání nemělo přerůst přes všechno!

Z první světové války mi z vyprávění utkvěl v paměti kukuřičný chléb; stejně tak i útok na úřad, když šest týdnů nebyl vůbec žádný chléb, obilí na chleba bylo beze zbytku zabaveno a na chlebové lístky nebylo k dostání nic.