V letech, kdy jsem chodil do školy, jsme si chodili pro chleba k „pekaři Kühnhacklovi". Dědeček dával mlít u sedláckého mlynáře, mouku donesl pekaři a odtud si podle potřeby odnášeli chleba. Podle zápisů v „chlebové knížce" se zúčtovávala odměna za pečení. V „nůši na chleba" jsme nosili domů velké, navrchu tmavohnědé, lesklé, na spodní straně silně moučné bochníky chleba.

V roce 1938, při vstupu říšskoněmeckých vojsk, jsme i my „kluci" poznali hrubý, tmavý vojenský chléb (komisárek), o němž by už účastníci války 1914 až 1918 mohli napsat vlastní knihy. Další válka opět přinesla své problémy, také s chlebem. Zásobování obyvatelstva na území Říše sice mohlo být lépe regulováno a nikdo nemusel hladovět, ale i chléb byl přídělový a dostupný jen na potravinové lístky. Po skončení války se situace dramaticky zhoršila, ba stala se beznadějnou. V létě 1945 jsme my Němci nedostávali téměř žádné potraviny, poté často jen mazlavý, odloupaný a nechutný chléb bez soli. Ve stejné době jsme občas drželi v rukou i „sterilní", pápěří lehký a bezvýrazný bílý chléb Američanů. V následujícím roce, v Bavorsku, Hesensku a jinde, možná nejeden z nás s trvalými, hořkými vzpomínkami jedl vyžebraný chléb a nejednou přitom vzpomněl i na prosbu k našemu Pánu Bohu o každodenní chléb z modlitby „Otče náš".

*V originále chebským nářečím.*

Ve větru zní ukolébavka, slunce teple dolů shlíží, obilí sklání své klasy, rudá bobule na trní bobtná, požehnáním obtěžkán je kraj – mladá ženo, co tak přemítáš?

Theodor Storm (1817–1888), německý básník

Úcta k „základní surovině chlebu" a jeho hodnotě pro výživu člověka byla tehdy všeobecně rozšířená. Kdyby si někdo svévolně prorazil cestu vlnícím se mořem zralých klasů, platilo by takové počínání za hřích proti stvoření. A vyhazování chleba, jak je dnes běžné, by tehdy nikoho ani nenapadlo.

Při vzpomínce na chléb dřívějších dnů máme před očima i mnoho známých tváří: sousedy, přátele, kteří s námi jedli chléb na poli nebo v lese. Vždyť se říkalo: „Na čerstvém vzduchu, tam chutná chleba nejlíp!"

Vzpomeneme si i na ty, s nimiž jsme se o chléb dělili. Vzpomeneš si na tu dívku, která ti ulomila kousek svého chleba, a rád si přitom vybavíš, že ti tolik radosti nepůsobil jen samotný chléb!

F.P. (Podle příspěvku našeho krajana Herberta Jakoba, znalého domácích zvyků, v Heimatbriefu 2/1990)

*V originále chebským nářečím.*

Kdo se zabývá historií, narazí občas i na podivuhodné události. Kdo by tušil, že „nejukvapenější" svatební listina dějin byla vystavena roku 1368 v Nürnbergu?

Císař Karel IV. (1316–1378) z vládnoucího rodu Lucemburků a norimberský purkrabí Fridrich se v ní zavázali k budoucímu sňatku svých dětí. To samo o sobě nebylo nic neobvyklého, jenže synáček Zikmund (Siegmund) a malá Kateřina, oba vyhlédnutí budoucí „manželé", se v tu dobu ještě vůbec nenarodili!

F.P.

Jeden chytrák kdysi v tichých chvílích vymyslel cosi hrozného – peníze, peníze, kolem nichž se točí vše. Když si to uvědomil, bylo pozdě. Od té doby ovládají lidské mysli, lidé shromažďují hotové statky. Pilně hromadí stříbrňáky, jako by šlo o věčný život. Kdo však staví na penězích, staví na písku: Ten chytrák, který je kdysi vymyslel, zažil totéž co my všichni: Člověk musí odejít, peníze zůstávají tady.

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Šnek leze na jaře na třešeň. Přiletí pták a ptá se: „Co tam chceš dělat?" Šnek: „Chci si utrhnout třešně." Pták na to: „Vždyť tam ještě žádné nevisí!" Šnek: „Než tam vylezu, už tam budou."

Tři mladí muži se u štamtiše chlubí, jak jsou jejich ženy dobré ve sportu. Hans: „Moje Rézi skočí do výšky dva metry." Chlubí se Nácek: „Moje Nany skočí do dálky sedm metrů!" Vychloubá se Tonda: „To ještě není nic. Moje Zuzka udělala před třemi týdny skok stranou a doteď se z něj nevrátila!"

Sedlákovi vběhne celý udýchaný chlapec do světnice: „Táto, sousedovic krávy jsou na naší louce a spásají trávu. Mám je zahnat?" Sedlák: „Nerozčiluj se, chlapče, radši je podoj!"