[obr] Fotografie zachycuje parní stroj s jeho obrovským setrvačníkem. Pohon k dynamu – na snímku neviditelnému – zajišťovaly klínové řemeny.
Když po první světové válce začalo další zásobování energií probíhat vysokonapěťovým vedením z Unterreichenau (u Sokolova), zařízení této první elektrárny bylo odstaveno. Bylo nutné vedle strojovny postavit ještě další, věži podobnou budovu pro transformátory, aby se napětí mohlo přeměňovat.
Fotografie vznikla přibližně roku 1940, poté co bylo zařízení již delší dobu mimo provoz (téměř 20 let). I budova závodu vykazovala první škody, na snímku patrné podpěrné trámy měly zabránit horšímu. Bohužel jsem zařízení nikdy neviděl v provozu a nebylo hořké jen pro majitele továrny sledovat, jak na tehdejší dobu moderní elektrické zařízení propadá zkáze.
Felix Schöbl
Poznámka: Zatímco mnozí jeho vrstevníci (ročník 1927) raději jako „uličníci" vymýšleli lotroviny a dělali kraji neplechu, náš krajan se už jako mladík zajímal o technická zařízení v rodném hornickém městě.
[obr] Das Foto zeigt die Dampfmaschine mit ihrem riesigen Schwungrad. Der Antrieb zur – im Bild nicht sichtbaren – Dynamomaschine erfolgte über Keilriemen.
Als nach dem Ersten Weltkrieg die weitere Energieversorgung über eine Hochspannungsleitung aus Unterreichenau (bei Falkenau) erfolgte, wurden die Anlagen dieses ersten Elektrizitätswerkes stillgelegt. Es war notwendig, neben dem Maschinenhaus ein weiteres, turmähnliches Gebäude für die Transformatoren zu errichten, um die Spannung umzuwandeln.
Das Foto entstand etwa 1940, nachdem die Anlage schon längere Zeit außer Betrieb war (knapp 20 Jahre). Auch das Werksgebäude zeigte erste Schäden, die im Bild erkennbaren Stützbalken sollten Schlimmeres verhindern. Leider habe ich die Anlage nie im Betrieb gesehen, und es war nicht nur für den Fabrikbesitzer bitter zu erleben, wie eine für die damalige Zeit moderne elektrische Einrichtung dem Verfall preisgegeben war.
Felix Schöbl
Anmerkung: Während viele seiner Altersgenossen (Jg. 1927) lieber als „Lauser" auf Streiche sannen und die Gegend unsicher machten, interessierte sich unser Landsmann schon als Jugendlicher für technische Einrichtungen in der heimatlichen Bergstadt.
Kdo dokáže zničit ten obraz, obraz, jenž v nás dřímá dál: zelené smrky lesů, temný proud řeky, střechy, věž a brány, tichý zpěv studánky! V našich uších stále zní sváteční hlas zvonů. Nezmizel jsi nám, nejsi snem, jenž se rozplyne! V chvílích odloučení jsi milován ještě víc. A tato věrná láska odolá všem bouřím. Co Bůh vepsal do srdce, nesmaže žádná lidská ruka!
Andreas Blaha (1892–1984), kněz, básník, malíř, pocházel z Tachau
## Heimat
Wer kann das Bild vernichten,
das Bild, das in uns ruht:
der Wälder grüne Fichten,
des Flusses dunkle Flut,
die Dächer, Turm und Tore,
der Brunnen stiller Sang!
Forttönt in unserem Ohre
der Glocken Feierklang.
Du bist uns nicht entschwunden,
kein Traumbild, das zerstiebt!
Du wirst in Trennungsstunden
mehr als zuvor geliebt.
Und dieses treue Lieben
hält allen Stürmen stand.
Was Gott ins Herz geschrieben,
löscht keine Menschenhand!
Andreas Blaha (1892-1984),
Priester, Dichter, Maler, stammte aus Tachau
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Když jsme jako děti mimo dobu jídla dostali hlad, přerušili jsme hru, rozběhli se domů a žádali chleba. Matka nebo babička šla k „chlebové skříňce" nebo do zásuvky příborníku, vzala bochník chleba, nožem udělala tři rychlá znamení kříže a odkrojila z něj silný krajíc, „krajíček". Namazala ho sádlem, osolila a podala nám. „Kus chleba se sádlem" pak zase na chvíli zasytil. Dobrý byl „čerstvě upečený chléb", a z něho zase nejlépe chutnal křupavý první krajíc, „patka".
Ne vždy bylo po ruce něco na „namazání". I suchý chléb se špetkou soli jako laskavým přídavkem se rád přijímal. Matky v takových případech často – myslely to dobře – posypaly suchý chléb i cukrem. Děti, zvláště rostoucí kluci, měly v naší době vždycky hlad. Rčení „dětské ručičky a telecí bříška by neměly zůstat prázdné" tento stav trefně vystihovalo. V domech se zemědělstvím, kde bylo od čerstvě dojených krav, zvláště v létě, dostatek mléka, byl na chleba čerstvý tvaroh a „vlastnoručně vyšlehané máslo" a k pití dobré podmáslí a kyselé mléko – vrchol požitku!
K snídani ležel chléb vedle „kávového hrníčku" – často jen tak, bez ničeho navrch – ale mnohokrát potřený medovým máslem (umělým medem), marmeládou, povidly nebo také „nějakou tou tekutou dobrotou", jako medem, sirupem nebo šípkovou marmeládou.
Starým lidem, kteří už neměli zuby, bylo dovoleno odkrajovat „kůrky". Ráno a večer jedli lžící svůj „chleba nadrobený do mléka" z velkého červeného smaltovaného hrnku. Kdo měl „plná ústa zubů", tomu se mělo za zlé, když z chleba odkrajoval kůrky. Kojencům matky rády strkaly do pusy „kůrku chleba", když je bolestivě prořezávaly první zoubky.
Svačina do školy se skládala ze dvou k sobě položených „krajíčků" a byla zabalená do bílých nebo modrých sáčků, jejichž zbytky mouky nebo cukru ještě pokrývaly jejich vrchní i spodní stranu. Žáci si nosili do školy z domova velmi rozdílné chleby, a touhu, „mlsnou chuť", po jiném, zdánlivě lepším chlebu spolužáka, se dalo jen stěží potlačit a sváděla k prosebné výzvě: „Pojď, vyměníme si!" nebo „Nech mě aspoň kousnout!"
Chleby na cestu si nemuseli mazat a balit ani žáci, ani sami muži, díky staromódně starostlivým a spolehlivým matkám a manželkám. Krájení chleba se však – už z důvodů sebezáchovy – muselo jednou naučit; od určitého věku se to i očekávalo a předpokládalo. O tom, kdo to pak stále ještě nechápal nebo mu to šlo jen ztuha, se říkalo, že je příliš hloupý na to, aby si dokázal „ukrojit kus chleba".
Chléb jako doplněk k obědu patřil k „bramborám v jíšce", tvořil přílohu k „rozšlehaným vajíčkům" a sloužil k vytírání zbytků omáčky z hrnce a pánve, tedy „k vytírání" nebo „vydrhnutí", jak se to nářečně říkávalo. Chléb se krájel do vodových a mléčných polévek, kostičky chleba hospodyně přimíchávaly do těsta na moučné knedlíky. Ze „staršího chleba" pekly na horké plotně trouby, přitom šířily štiplavý kouř, křupavé „opečené krajíce", které potřené česnekem a solí a namazané sádlem nebo máslem tvořily spolu se zavářkovou polévkou vydatnou večeři. Střídavě se k chlebu večer jedl také „olomoucký tvarůžek" nebo kousek debrecínského salámu (lioňáku), nebo se mazala levnější „mazací klobása" (paštikový salám). Namazat na chleba máslo i uzeninu zároveň se tehdy považovalo za příliš okázalé a rozmařilé.
Naproti tomu za válečných a nouzových časů se docela dobře mohlo stát, že máma nejprve umírněně namazala krajíce chleba máslem nebo margarínem, ale hned nato je pod nesouhlasnými a vyčítavými pohledy svých blízkých z velké části zase seškrábla, protože musela hospodařit se skromnými přídělovými dávkami.
Několik rčení a zvyků kolem chleba si zaslouží ještě jednou zaznamenat, než nám úplně vymizí z paměti. O tom, koho bylo těžké přimět k práci, se říkalo: „Ten si za celý svůj život nevydělal ani kousek chleba!" – Tam, kde „myš ve stole hyne hlady", vládl zjevný nedostatek. – Dětskou písničku „Jakob nemá doma chleba" jsem musel v prvních deseti letech svého života často slýchat jako posměch a snášet ji. Od své matky vím, že se podle jejích slov nikdy nemělo stát, aby přes noc nebyl v domě chléb. Podobně u nás v Horním Slavkově platilo, že ani „konve na vodu" nesměly být nikdy prázdné. (Za tím zřejmě vězela starost o požární ochranu!) Zvykem také bylo dát kravě ve chlévě po otelení kus chleba a soli. Kdo šel na cesty, strčil si do kapsy „patku chleba". Bylo známé rčení, „že se každému žebrákovi dá kus chleba". Aby někdo vůči druhému jasně vyjádřil své pohrdání, poukazoval na to, že by od něj ani pes nesežral kousek chleba.
„Čí chleba jím, toho píseň zpívám," zní známé přísloví. Kdybychom měli vyjmenovat, čí chléb jsme už jedli a jaké písně jsme za něj zpívali, asi by to nemělo konce. Přesto by zapomínání nemělo přerůst přes všechno!
Z první světové války mi z vyprávění utkvěl v paměti kukuřičný chléb; stejně tak i útok na úřad, když šest týdnů nebyl vůbec žádný chléb, obilí na chleba bylo beze zbytku zabaveno a na chlebové lístky nebylo k dostání nic.
## Ums Brot
Wenn wir als Kinder außerhalb der Essenszeit Hunger hatten, unterbrachen wir das Spielen, rannten ins Haus und verlangten nach Brot. Die Mutter oder Großmutter ging an die „Bräutbüchs" oder zur Schublade der Kredenz, nahm den Brotlaib, machte mit dem Messer drei flüchtige Kreuzzeichen und schnitt ein starkes Stück, „an Kaaln", davon ab. Sie schmierte Schweinefett drauf, salzte und reichte es uns. „A Stückl Fettnbråut" sättigte dann wieder für eine Weile. Gut war das „neibåchana Bråut", und davon schmeckte wiederum der knusprige Anschnitt, „as Schmackl", am besten.
Nicht immer war etwas als Aufstrich, „zan Schmiern", vorhanden. Auch das trockene Brot mit einer Prise Salz als freundliche Zugabe wurde gerne angenommen. Oftmals streuten die Mütter – sie haben es gut gemeint – in solchen Fällen auch Zucker aufs trockene Brot. Kinder, zumal Buben im Wachsen, hatten zu unserer Zeit immer Hunger. Die Redensart „Kinnahandla u Kaiwlbarrla solln nöi laar wer(dn" bezeichnete treffend diesen Zustand. In den Häusern mit Landwirtschaft, in denen von frischmelkenden Kühen, besonders zur Sommerszeit, reichlich Milch anfiel, gab es frischen Quark und „selwa ausgröiahta Butter" aufs Brot und gute Sauer- und Buttermilch zum Trinken dazu, ein Hochgenuß!
Brot lag zum Frühstück neben dem „Kaffeetippla" – oft nur so, ohne etwas drauf – vielfach aber doch bestrichen mit Honigbutter (Kunsthonig), Marmelade, Powidl oder auch mit „ånnan laffadn Zeigh", wie Honig, Sirup oder „Hädschapätsch".
Den Alten, die keine Zähne mehr hatten, war es erlaubt, „d'Rindla" abzuschneiden. Sie aßen früh und abends ihr „Ei(nbrockts" aus dem großen roten Emailletipplan mit dem Löffel. Wer über „a Maal volla Ziah" verfügte, dem verargte man es, wenn er vom Brot die Ränder abschnitt. Den Säuglingen schoben die Mütter gerne „a Rindl" in den Mund, wenn die ersten Zähne schmerzhaft kamen.
Das Schulbrot bestand aus zwei zusammengelegten „Stücklan" und war in weißen oder blauen Tüten (Guggarn) verpackt, deren Mehl- oder Zuckerreste noch die Ober- und Unterseiten überzogen. Die Schüler brachten von daheim sehr unterschiedliche Brote in die Schule mit, und das Verlangen, „da Gluust", auf das andere, vermeintlich bessere Brot des Mitschülers, ließ sich nur mühsam unterdrücken und verführte bettelnd zur Aufforderung: „Kumm, tausch ma!" oder „Låu mì amål obeißn!"
Brote zum Mitnehmen brauchten weder die Schüler noch die Männer selbst zu schmieren und einzupacken, dank der in altmodisch-fürsorglicher Weise verläßlichen Mütter und Ehefrauen. Brotabschneiden jedoch mußte – schon aus Gründen der Selbsterhaltung – einmal erlernt werden; es wurde ab einem bestimmten Zeitpunkt auch erwartet und vorausgesetzt. Wer es danach noch immer nicht oder nur schwer begriff, von dem hieß es, daß er zu dumm sei, sich „a Stückl Bråut ozaschnei(dn".
Brot als Ergänzung zum Mittagessen gehörte zur „Erdeppl-in-da-Bröih", bildete die Beilage „zan ei(ngschloghanan Eian" und diente dazu, noch vorhandene Soßenreste aus Topf und Tiegel zu holen, also „zan Austuntschn" oder „Ausstruppm", wie man es mundartlich zu nennen pflegte. Brot schnitt man in Wasser- und Milchsuppen, Brotwürfel mengten die Hausfrauen in den Mehlknödelteig. Aus „åltbåchanån Bråut" rösteten sie, dabei beißenden Qualm verbreitend, auf der heißen Ofenplatte resche „Baaschnietz", die mit Knoblauch (Knuawlich) und Salz eingerieben und mit Fett oder Butter bestrichen zusammen mit einer Einlaufsuppe durchaus ein anregendes Nachtmahl ergaben. Abwechselnd aß man am Abend zum Brot auch „Olmütza Kasla (Quårgla)" oder ein Stück Braunschweiger (Lyoner) oder strich die billigere „Schmierwurst" (Streichwurst) auf. Butter und Wurst zugleich aufs Brot zu bringen, galt zur damaligen Zeit als zu üppig und verschwenderisch.
In Kriegs- und Notzeiten hingegen konnte es durchaus sein, daß die Mama zunächst Butter oder Margarine maßvoll auf die Brotscheiben strich, diese aber sogleich wieder unter den mißbilligenden und vorwurfsvollen Blicken ihrer Lieben weitgehend abkratzte, da sie gehalten war, mit den kargen Zuteilungen hauszuhalten.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.