⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Ještě dnes se mi při vzpomínce na toto domácí vaření sbíhají sliny.

*V originále chebským nářečím.*

V bývalém okresním městě Cheb (Eger) si na jaře 1929 jeden advokát koupil v trafice bedýnku s dvěma tucty drahých kubánských doutníků. Po koupi si zboží pojistil proti případné škodě požárem u Gothajské vzájemné požární pojišťovny.

Během následujících dvou měsíců doutníky s velkou chutí celé vykouřil. Poté u zmíněné pojišťovny zcela formálně uplatnil vzniklou „škodu požárem". Doutníky prý byly zničeny sérií malých požárních škod.

Pojišťovna odmítla škodu vyrovnat s odůvodněním, že doutníky byly přece jen spotřebovány k určenému účelu. Advokát podal žalobu a – jen si to představte – vyhrál! Okresní soud v Chebu (Eger) sice souhlasil s pojišťovnou, že nárok je drzý, avšak z pojistky jednoznačně vyplývalo, že doutníky byly pojištěny proti jakémukoli druhu ohně a že neexistují žádné výluky z pojistného plnění. Pojišťovna proto musela zaplatit, vždyť tuto smlouvu sama podepsala a pojistka byla jednoznačná. Namísto zdlouhavého a nákladného odvolacího řízení Gothajská pojišťovna rozsudek okresního soudu v Chebu přijala a vyplatila advokátovi 9000 korun za doutníky, které údajně přišel o život v „četných požárních škodách".

Pojišťovna však následně obrátila situaci ve svůj prospěch. Poté co advokát proplatil jejich šek, podala trestní oznámení kvůli „24 případům žhářství", tedy trestným činům. Advokát byl zatčen. S odkazem na jeho předchozí občanskoprávní žalobu a jeho vlastní výpovědi před soudem byl okresním soudem v Chebu za „úmyslné zapálení svého pojištěného majetku" odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 (!) měsíců (bez podmínky) a k peněžitému trestu 82 000 korun.

(Z časopisu „Der Egerländer", č. 3/4, 2010)

(Pozn. redakce: Když si člověk myslí, že je nadmíru chytrý a vychytralý, může snadno napálit sám sebe. Argumenty obou stran vskutku udivují. Pousmání nad tím patří k požitku ze čtení!)

Každý vzdělaný člověk snadno, ať už na vsi, nebo ve městě, ať je žid nebo křesťan, ví, co je to lívanec. Tento lahodný pokrm pekla po staru zavedeným způsobem jedna žena, zatímco její dítě – jak už to děti dělávají – přihlíželo se zájmem, jako by je v duchu už jedlo.

Když už tato milá matka měla ze vzácného, extra jemného a toužebně žádaného pokrmu třicet kusů hotových v míse, vyšla si na chviličku ven na vzduch. –

Tuto chvíli využil Frantík, sedící u kamen. Než se maminka vrátila, vzal láhev <MAGGI> a touto pálivou omáčkou – nemyslete si, že si vymýšlím – potřel už hotové lívance, pěkně všechny do jednoho.

Pyšně hledí na to, co provedl, ale, ale, co přijde pak?! Konečně se matka vrátila, hrůzou jí projel mráz po zádech.

Před ní se rozdováděl tanec, když spatřila pestrobarevné lívance – a pak Frantíka, který strachy začal potit.

„Ach chlapče," zvolala rozhněvaně, „co jsi to provedl, to je vskutku moc, opravdu mě to hrozně mrzí, kdopak tohle sníst má? Přísně bych tě měla potrestat; snad to už neuděláš, už nikdy nic takového neproveď, a pak ať i rákoska odpočine." –

Zkroušeně hledí capart před sebe, ještě plný strachu, že bude nabit; popadne ho pláč, vzlykaje volá: „Vždyť jsem to nemyslel zle!"

(Z Kaadner Heimatbrief č. 7/2010)

Slovo Liwanzen je výpůjčka z češtiny: livanec = litý kynutý koláč (talky), vysvětluje Chebský slovník (Egerländer Wörterbuch) Dr. Hermanna Brauna jako „na pánvi s tukem vypečené kousky kynutého těsta". Toto známé české pečivo posloužilo už jako téma příspěvku „Z domácí kuchyně" v Heimatbriefu č. 3 v roce 2005; i tam je to příležitost k příjemnému (opětovnému) čtení!

F.P.

Jedna žena podala inzerát v rubrice „Srdce mluví k srdci": „Kdo mi přinese světlo a teplo?" Podivila se: mezi odpověďmi byla i pošta od elektrárny a od uhlíře.

Mladá dívka hledala v novinách pod značkou partnera „pro společné trávení volného času". Přišlo jí spoustu dopisů. Udiveně řekla mamince: „Podívej se, celá hromada dopisů, a představ si, dokonce i tatínek mi napsal!"

Jedna ženská, pravá semetrika, musela k soudu, protože si v jednom obchodě něco přivlastnila. Soudce: „Co jste ukradla?" Stručná odpověď: „Plechovku broskví." Soudce: „Proč jste to udělala?" Ona: „Protože jsem na ně dostala chuť." Soudce se ptá dál, kolik broskví bylo v plechovce. Ona, drze: „Šest." Soudce, rozmrzele: „Tak si odsedíte i šest dní ve vězení!" Před vynesením rozsudku vstane její muž, který doma neměl nic k smíchu, a ptá se ctěného soudu, jestli smí ještě něco dodat. Soudce: „O co jde?" Muž, ani trochu ostýchavě: „Ona totiž ukradla i velkou plechovku hrachu!"

Pan Riegl jde do spořitelny, že by si chtěl něco vyřídit s ředitelem. „To bohužel nejde," říká sekretářka, „musí totiž k soudu." – „A kdy tu zase bude?" – Ona na to: „Prokurista si myslí, snad tak za dva nebo tři roky!"

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶