Tak zněl jeden z oněch lehkých říkanek, jakých bývalo dříve, za našich časů, doma i jinde, velké množství – často špatně a kostrbatě rýmovaných, pronášených ve vhodnou i nevhodnou chvíli, každému spontánně a lehce splývajících ze rtů. Někdy měly takové „citáty" základ ve starých názorech, předsudcích, nehodách nebo pověrách. Jako příklady mohou posloužit: „Všechno dobré přichází shora", „Víc než na kůži nikdy nezmokneš", „V noci jsou všechny krávy černé".

Člověk má obvykle dvě zdravé ruce, které jsou při dobrém řízení rovnocenné a v praxi jako „nástroj" všestranně spolupracují a tvoří. Mohou pevně uchopit nebo zůstat nečinné, něžně hladit nebo hrubě udeřit, spojovat nebo oddělovat, žehnat nebo zatracovat.

Je proto záhadné, podivné a zároveň nepochopitelné, proč jazykový úzus přisuzuje každé z obou končetin (platí to i pro nohy) vlastní schopnosti či hodnoty a zvláštní slabiny. Svědila-li například levá ruka, mohlo se to vykládat jako předzvěst finančního přírůstku, výhry v loterii nebo příjemné zprávy. (Peníze se ostatně přijímaly levou rukou, zatímco pravou se vydávaly.) Naopak brnělo-li v pravé ruce, mělo to podle této představy negativní význam: hrozilo něco nepříjemného.

Ani takové orgány jako sluch nejsou z této nerovnosti vyňaty. Zvonilo-li v levém uchu – rozlišení nebylo snadné – platilo, že o dotyčném někdo mluví dobře. Podobné zvuky v pravém uchu se vykládaly jako nepříznivé řeči. Dnes víme, že příčinou bývají prosté poruchy prokrvení v oblasti sluchu. „Vstal jsi dnes ráno levou nohou napřed?" ptali se posměšně, když byl někdo hned od časného rána nevrlý. V tomto případě znamenalo „levé" prostě něco špatného. Počínal-li si někdo velmi neobratně, musel se nechat nazvat „levákem" nebo dokonce „levým Němcem". „Ten má obě ruce levé", říkalo se o někom, kdo často pracoval chybně. Skutečně se má za to, že levá ruka je obecně považována za méně výkonnou. Lidé při denní práci většinou používají pravou ruku, zatímco levá poskytuje (jen) oporu.

Kdo ve svém každodenním životě cíleně upřednostňuje levou ruku, patří mezi leváky. Podle poznatků výzkumu je toto upřednostňování naprogramováno mozkem už od narození. Lidí s touto vlohou je víc, než se tuší. Patří k nim například špičkoví tenisté i známí hudební interpreti. Boxeři „bojují" jako levorucí, přední fotbalisté zahrávají famózní přihrávky levou nohou; bývalý prezident Bill Clinton podepisoval levou rukou. A „leváků" je ještě mnohem víc.

V naší školní době byli leváci nápadní tím, že vedli rydlo shora (ale psát museli doprava). Pokusy učitelů a rodičů „přepólovat" žáka jemným způsobem musely selhat; „přeškolení" mělo za následek zábrany, poruchy řeči a soustředění. Dnes víme, že levá nebo pravá strana je zakotvena v „zapojení" mozku a neměla by ani nesměla by být násilně měněna.

K pozdravu se zpravidla podává pravá ruka, tak to vyžaduje výchova. Kdo použije levou, obvykle omluvně s úsměvem dodá: „Levá jde od srdce". Ať tak či onak, měli bychom své ruce považovat za jedinečné nástroje, vážit si jich, šetřit je a vážit si obou stejně, a být vděční za jejich celoživotní dostupnost – za obě!

(Podle příspěvku Trautl Irgang v časopise „Der Egerländer", č. 3/4, 2010)

*V originále chebským nářečím.*

Karel a Vilém, dva čiperní kluci, nevydrželi dlouho doma v jizbě. Raději dováděli venku kolem, neboť „sedět v klidu" jim šlo těžko.

Byl šedivý listopadový den, když se udál tento příběh: Kluci se vplížili do kostela – před Mariánským výklenkem hořela jen jedna svíčka – na hlavním oltáři „věčné světlo" – jak bylo zvykem.

Ale to se oběma zdálo málo; Vilémovi se už rodil nápad, zapálit i všechny ostatní svíčky – udělat Spasiteli radost?

Pak si klekli, tiše pohrouženi v modlitbu, zrak opojený zářivou jasností. Tak je našel kostelník, velmi udivený, přivedl faráře, náramně rozmrzelého.

A ten se podivil ještě víc, hned přivedl učitele; byl to Vilémův otec – budiž řečeno: popadl synáčka – doma tekly slzy.

„Synu, řekni mi hned na místě, k čemu byla ta záře všech svící?" A po otcově přísné otázce přišla, koktajíc a vzlykajíc, Vilémova žaloba: „Karlova babička, to musíš pochopit, nás pak lépe uvidí z nebe."

Zita Ladwig (1919–2007), chebská básnířka

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] Ročník 1925 by letos oslavil/oslavila 85 let. Na fotografii navštěvují desetiletí žáci u učitele Hanse Neidharta ve školním roce 1934/35 čtvrtou třídu chlapecké obecné školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Žáci byli, vždy zleva, v první řadě: Zettler ?, Unterstab ?, Markoff Josef, Doppler Rudolf, Klarner ?, Waldert Rudolf, Karpf Ernst, Weidl ?; ve druhé řadě: ??, Kämpf Karl, Lorenz Josef, Dobner ?, Hösch Walter, Enderle Gerhard, Beck Jaro, Jessl ?, Sommer Walter; ve třetí řadě: Günther ?, John ?, Kraus ?, Reinhold Edwin, Gebauer Gerhard, Kreutzer ?, Völkl Anton; ve čtvrté řadě: ??, Hahn Josef, učitel Hans Neidhart, Zinner Hans, Mosch Anton, Putz Anton.

Bahschnietz, opět takové „jídlo chudých lidí" z domova

Spíše v chladnějším ročním období bývalo na jídelníčku, že se plátky chleba na horké plotně kamen z obou stran lehce opekly, poté potřely stroužky česneku, pomazaly sádlem, nebo ještě lépe husím sádlem, a posypaly solí a majoránkou. Tento opékaný neboli „bahovaný" chléb dával vzniknout chutné chebské „svačině" (Brotzeit). Dnes moderní toustovač nahrazuje často už chybějící plotnu kamen.

Dobrá vodová polévka mohla Bahschnietz doplnit v jednoduchý, ale lahodný pokrm. Do vroucí vody se přidal nadrobno nasekaný česnek, špetka strouhaného muškátového oříšku, sůl a pepř. Přídavek osmažené cibulky a/nebo kousků chleba polévku ještě zjemnil. Samozřejmě lze použít i další přísady a koření.

věta pokračuje na dalším listu ⟶